Nechci být dětem podezřelá, řekla by o sobě nová kniha

S Radkou Patočkovou z nakladatelství KHER o jejich nové knize o romské předškolačce Vanesce, o tom jak udělat didaktickou knihu, kterou budou děti rády číst, i tom, jak vzniká kniha s romskými reáliemi.

Radko, nakladatelství KHER, které knihu vydalo, se věnuje vydávání knih romského autorstva. Eva Danišová je sice romská autorka, s touto knihou je to ale ještě trochu jinak, že? Jak k vám přišel nápad, aby vznikla kniha o romské holčičce?

Je to tak, tato kniha měla od začátku jinou trajektorii než všechny naše dosavadní tituly. Dnes, když vidíme její úspěchy a reakce dětí i odborníků, musím říct, že nám byla opravdu dána jako Dar. S nápadem na knihu přišla Lucie Plešková z Platformy pro včasnou péči a z Nadace OSF, která knihu nakonec z větší části také financovala. Lucie se profesně setkávala s romskými rodinami, dětmi, pedagogy a jejich potřebami a přála si, aby romské děti měly na své cestě ke vzdělání knihu, do níž je nikdo nebude muset nutit, naopak ji přijmou za svoji a mnohé díky ní objeví. Tím se zvýší šance, že lépe zvládnou nároky školní výuky, které jsou na děti kladeny už od první třídy, a my tak svým malým dílem podpoříme jejich úspěšnost. 

Naším cílem pak bylo, aby objevování a s ním spojené rozvíjení dovedností a učení se probíhalo co možná nejpřirozeněji, nenápadně a hlavně zábavně. Autorka Eva Danišová byla jasnou volbou pro tento úkol – již dříve se pokoušela o poezii pro děti, prokázala vysokou citlivost vůči dětské duši a schopnost oslovit. Sama má vnoučata, jejichž světem, ale i jménem hlavní hrdinky se v knize mnohdy inspirovala. 

Můžeš knihu prosím krátce popsat a říct nám, komu je vlastně určená? Očekáváte, že ji budou číst i děti neromského původu?

Jekh, duj, trin! Jak jedna malá žabka dohopkala do školy je především univerzálním průvodcem pro každé dítě předškolního věku, který má jednak zaujmout příběhem a velkoplošnými detailními ilustracemi různých prostředí ze života dítěte, jednak zabavit plněním rozličných úkolů, jimiž se mimoděk malí čtenáři učí dovednostem, které po dětech od první třídy školy vyžadují. 

Neromské děti v ní najdou obohacujicí srozumitelný příběh a sympatickou hrdinku – takovou milou neposedu, rozumbradu, komentátorku všeho dění –, a nadto poznají, jak to může vypadat v jiné než jejich rodině, kde navíc tu a tam nezní jenom čeština. 

Aby si kniha snáze našla cestu k romským dětem, jsou v příběhu výrazně zohledněny a jejich pozice je vyzdvižena – je to romská předškolačka Vaneska, kdo otevírá dveře do svého domova, zve ke společnému rodinnému stolu, přizve čtenáře k soukromým situacím, kam se obvykle oko majority, sousedů, neromských spolužáků ze školek a škol nepodívá. Tím je atraktivní, protože lidi většinou zajímá, jak se žije jinde, i kdyby by to měli být jen sousedé z jiného patra. Hrdinka navíc mluví občas romsky, občas česky, jako všichni Romové žije i ona ve dvou světech. Kapitoly, v nichž Vaneska tráví čas ve školce nebo je na výletě s paní učitelkou, či prožívá zápis do školy a posléze se ocitá v první třídě, mají dát možnost malým čtenářům bez rozdílu etnicity zažít, jaké to je v těchto institucích, aby se zbavili ostychu z neznámého.   

Kniha plní didaktický účel. Zároveň má jít ale o knihu, kterou budou rády číst. Předpokládám, že se obě shodneme na tom, že mnoho dětí je ale právě na takto koncipované knihy alergických. Jak jste s tím pracovaly, aby reakce dětí byla přívětivá? 

Máte úplnou pravdu, samy máme s kolegyněmi, které na knize s autorkou pracovaly, děti, a víme, jak se u některých knih tohoto typu ošívaly. Byly nám prvními posluchači a kritiky. Prvořadým východiskem bylo, aby kniha nebyla v prvním plánu poučující a dětem podezřelá. Na prvním místě byl hezký příběh, ale dětem známý z jejich každodennosti, v němž hrdinka bude mluvit jazykem blízkým dětem, bude hovořit přímo ke čtenářům a bude jim svým myšlením a vyjadřováním připomínat je samotné. Pro mnohé z dětí, u nichž se doma moc nečte, může být výzvou vůbec vyposlechnout jednu jedinou kapitolu a neodběhnout k jiné činnosti – bylo tedy nutné je zaujmout na první dobrou a neztratit je hned u druhého odstavce. Nemělo by pak důvod se ke knize, a k jejím více či méně skrytým dalším vrstvám, vrátit. Pokud takové dítě vydrží až do konce, již tím odvedlo ohromný kus práce. Didaktická rovina byla od počátku důležitá, ale ne natolik, abychom jí zcela podřídily obsah a formu příběhu. 

Naopak důležitým pilířem příběhu byly od počátku ilustrace. Zobrazení romské rodiny a prostředí, v němž Vaneska žije, ale i například školky a školy, muselo být co nejbližší realitě, ale přesto nesmělo ztratit na zábavnosti, situační komice či jedinečnosti každé z figur, které jsou pro tvorbu Mateje Ilčíka charakteristické. Proto jsme oslovili právě jeho, a ukázal se vůči tématu jako velmi citlivý, pokorný mistr svého řemesla. Chtěli jsme, aby zobrazení institucí bylo dětem vodítkem, jakousi mapou, která jim pomůže se v novém prostředí zorientovat. V tom romském nám šlo o co nejvěrnější obraz průměrné romské rodiny, s níž se mnohé děti, a překvapivě právě nejen romské, ztotožní či se v něm zhlédnou. Výběrem nepopíráme existenci vyloučených lokalit, to bychom byli ti poslední na světě, nicméně kniha tohoto typu jako první svého druhu nemá plnit roli sociálního románu, ukazovat dramata každodenních životů, kterým bohužel velcí i malí obyvatelé čelí. 

V knize sledujeme hlavní protagonistku Vanesku více než jeden rok. Sledujeme ji od školky až po její první třídu. Proč jste si vybrali právě toto období?

První náměty, stejně jako potřeby romských dětí, jsme konzultovali s dvěma Romkami, pedagožkami prvního stupně ZŠ z Moravskoslezského kraje. Chtěli-li jsme podchytit děti v předškolním věku, abychom jim pomocí knihy pomohli připravit se na to, co je jednou, či některé již brzy ve škole čeká, bylo nutné, aby se děti s knihou co nejvíce ztotožnily. Proto hrdinka Vaneska v knize prožívá právě toto období a čtenáři mají možnost ho s ní spoluprožít, projít si určitou generálkou. Nízká docházka u některých romských dětí ve školkách zvyšuje pravděpodobnost toho, že nastoupí do první třídy se skluzem, který pak jen s obtížemi dohánějí a dovednostem běžným pro první třídu se učí s viditelným hendikepem. Nikdo z nás si nepřeje, aby jeho dítě ve škole nestíhalo, zažívalo stres a neúspěch.

Vaneska v knize také prožívá některé další významné události, jako jsou např. křtiny. Jsou křtiny pro romské děti obecně důležitou událostí? Bylo pro vás důležité je proto ztvárnit?

Pokud nemáte to štěstí, že máte mezi blízkými Romy, opíráte se často jen o obrázky z médií a povídačky „Jedna paní povídala…“ Nevidíme v nich ale do skutečných romských kuchyní, potažmo do romské kultury, která je bohatá na péči o vzájemné vztahy, úctu ke starším lidem, lásku k dětem, pohostinnost… My, kdo jsme si s Romy blízcí, právě toto často obdivujeme a přejímáme do svých životů jako inspiraci, obohacení. Vybrali jsme proto situace, které jsou pro Romy významné – křtiny jsou zásadní a bohatě slavenou událostí v životě, do prožívání Vánoc se i dnes u Romů promítají prastaré tradice známé například ze Slovenska, ale také silněji pociťovaná zbožnost. Romské děti, které již dnes s knihou pracují, jsou i díky tomu knihou osloveny, samy takové situace dobře znají, a my ostatní můžeme tiše pozorovat.

Kniha patří do dětské řady knih v rámci vašeho nakladatelství. Liší se ale v tom, že není romsko-česká, ale hlavní texty jsou v češtině. Proč?

Prvořadé pro nás bylo vytvořit knihu, se kterou se děti ztotožní a která odráží jakousi „zprůměrovanou“ realitu. K ní dnes patří i jazyková otázka a kompetence romských dětí v romštině a češtině. Dnešní děti, ale i jejich rodiče, patří ke generaci, která vykazuje nižší znalost romského jazyka, a tudíž se i omezuje množství situací, kde se romština používá. Po druhé světové válce přitom přicházelo ze Slovenska do Čech romské obyvatelstvo plně kompetentní v romštině a slovenštině. Apel tehdejších úřadů na to, aby romsky nemluvilo, protože se děti budou hůře učit česky, byl ale s důvěrou vyslyšen, a v rodinách se tak romština na další generace předávala méně a méně. Dnes již díky studiím víme, že šlo o mylný předpoklad, který navíc kromě jazykové asimilace přispěl k obtížím při osvojování si češtiny. Do knihy jsme tedy promítli jazykovou situaci, ve které většina romských dětí vyrůstá, a také jejich schopnost přepínat mezi dvěma jazykovými kódy – ve svém okolí děti romštinu v různé míře slyší, rozumějí jí a do určité míry ji i používají, ale tam, kde není používána plnohodnotně jako mateřský jazyk, je omezená, co se situací či bohatosti výraziva týče. Neromské děti může komiksové použití romštiny a češtiny bavit a inspirovat k tomu, aby se pár slov či frází naučily. 

Kniha je velmi rozměrná a váží kolem jednoho kilogramu. Její listy mají větší gramáž a navíc jsou ještě rozkládací. Měli jste od začátku v plánu vytvořit takto velkou a výpravnou knihu? 

Jestli jsme chvíli hledali přiměřené obsahové vyjádření, tak o formě knihy jsme měli od počátku poměrně jasnou představu. Chtěli jsme, aby byla velkolepá, aby se za ni mohly děti schovat a nechat se pohltit ilustracemi, zajímala nás zábavnost, moment překvapení, které máme vyzkoušené u našich dětí, jako jsou vyklápěcí okénka, pohyblivé obrázky, apod. Od této představy jsme nakonec upustili, protože kniha je mimo jiné určena do dětských kolektivů, kde půjde takzvaně z ruky do ruky, a chtěli jsme, aby vydržela i třeba stému dítěti v pořadí.

Máte už jistě první reakce na tuto knihu. Jaké jsou? A co byste dál knize přáli?

Nerada bych, aby to znělo neskromně, ale pravdou je, že máme samé hezké reakce. Především pak z terénu, tj. z komunitních center, předškolních klubů, apod., kam díky podpoře donorů mohlo odejít na pět set kusů zdarma. Jde zejména o reakce romských dětí, např. se od knihy nemohou odtrhnout ty, které předtím nevydržely u žádné činnosti nebo již pokukovaly po dveřích, kdy se zjeví rodiče a ony už budou moct jít domů. Odborné kruhy v knize vidí velký potenciál – podle nich se hodí také pro neslyšící děti, pro děti s logopedickými vadami, pro děti s traumatem, neboť mimochodem právě ilustrace, pojetí, vysoká emoční a postojová různorodost se dá skvěle využít pro tyto skupiny. Přáli bychom knize, aby jednoduše bavila všechny děti bez ohledu na jejich potřeby, zkrátka děti bez rozdílu, a strávily s ní pěkné chvíle, které jim už z paměti nikdo nevezme.

Za rozhovor děkuje Julie D. Zemanová

Foto: archiv nakladatelství KHER