Byla Julie, zda byla vždycky vášnivou čtenářkou z rodiny, kde všude kolem byly knihy? Jaká byla její studijní a profesní cesta, která ji dovedla až k Mravenčí chůvě? A co je její PROČ v práci pro Mravenčí chůvu?
Juli, kdy sis ve svém životě poprvé uvědomila, že jsou knihy a čtení jeho důležitou součástí?
Když jsem poprvé přišla do táborské knihovny. Ne do dětského oddělení – byla jsem už na gymnáziu ve vyšším ročníku –, ale do oddělení pro dospělé. Pamatuji si, jako by se to stalo včera. Jak jsem se rozhlížela kolem sebe a nemohla jsem uvěřit, že existuje tolik knih na tolik témat. Doma jsme téměř žádné neměli. Když jsem pak náhodně objevila knihu, která byla přehledem literatury 20. století, viděla jsem, že v té jedné knize jsou odkazy na stovky dalších knih. Toto mě už nikdy neopustilo. První, kam listuji, když čtu non-fikční knihu, je právě seznam literatury :-).
Jaké knihy tě bavily v dětství? Byla jsi vždy zapálenou čtenářkou?
Asi to leckoho, kdo mě zná, překvapí, ale nebyla. Cesta k zapálenému čtenářství byla hodně dlouhá. V mém dětství byl zásadní skautský oddíl, který mě formoval. Na skautském táboře jsem vyhrála knihu Miloše Zapletala a tam asi poprvé zakusila, jaké to je, když člověk čte a musí číst dál, protože chce vědět, jak to bude pokračovat. Dobrodružné knihy mě v tom udržovaly, i když zapálenou čtenářkou jsem tehdy ještě nebyla. Možná proto, že pak na gymnáziu jsem musela číst jiné knihy a nedařilo se mi do nich začíst. Pravděpodobně to pro mě bylo moc těžké, nevím. Když na to teď často zpětně vzpomínám, prožívám lítost, protože jsem přišla o mnoho let čtení.
Co tě vedlo ke studiu filmové vědy a environmentálních studií s filozofií? A vybrala by sis tyto obory i nyní?
To je dávná a složitá osobní historie, která dobře odráží, jak pro mě bylo složité dospívat.
V posledních ročnících gymnázia jsem sledovala dění na Blízkém východě. Chtěla jsem se proto hlásit na arabštinu. Jenže ten rok, kdy jsem maturovala, se arabština neotevírala. Měla jsem v sobě zakořeněnou touhu pomáhat nebo možná spíš porozumět tomu, proč se ve světě ničí lidské životy, proč někdo zneužívá moc, kterou má, co se dá dělat proto, aby byly marginalizované hlasy vyslyšeny.
Rozhodla jsem se tehdy, že se přece jen někam přihlásím, abych ze studia úplně nevypadla, a další blízkou oblastí pro mě bylo umění. Protože jsem ve skautském oddílu poznala ženu, která tehdy odcházela z bohemistiky, rozhodla jsem se nakonec, že nepůjdu studovat literaturu, ale teorii a dějiny filmu a audiovizuální kulturu. To studium mi šlo ale těžkopádně. Věděla jsem, že to není ještě úplně „moje”. V druhém ročníku jsem se přihlásila na „enviro” a filozofii. Environmentální studia ale nešla studovat samostatně, jen jako dvouobor, a filozofii jsem vybrala proto, že jsem toužila rozumět světu – to mě dál neopouštělo. Na arabštinu jsem se pak už nehlásila proto, že jsem nabyla dojmu, že neudělám přijímací zkoušky, protože mi jazyky zoufale nejdou. Dvouobor jsem nakonec nedokončila, protože filozofie na FF MU mi odpovědi na moje otázky nepřinášela. Bylo to pro mě příliš vzdálené světu, který jsem pozorovala. A strašně moc jsem potřebovala, aby mi to studium dávalo smysl.
Kdybych si dnes měla znovu vybrat, hledala bych nějaký obor, který co nejvíce propojuje humanitní vědy.
V dětské literatuře dnes nakonec nacházím spojení toho, co mě zajímá a co vnímám jako smysluplné, protože nakonec na dětech a dospívajících bude záležet, jaký svět bude. A skrze čtení je to celé možné kultivovat.
K arabštině jsem se též po mnoha a mnoha letech vrátila. Od 7. října 2023 znovu sleduju dění na Blízkém východě, nedávalo mi to dlouhý čas spát. Loni v létě jsem se začala učit arabsky.
Jaké pracovní zkušenosti pro tebe byly v životě důležité? Ovlivnily některé z nich i tvé rozhodnutní založit Mravenčí chůvu?
Dlouhé roky jsem pracovala pro Junáka na pozici šéfredaktorky skautských časopisů. Zvlášť v tom posledním, který jsem vymýšlela od nuly, se spojilo to, co mě baví a co mi dávalo smysl. Šlo o časopis Ben Já Mína, který je určený dětem předškolního věku. Tam jsem mohla oslovit několik mladých ilustrátorek a ilustrátorů a pracovat s nimi na tom, aby se k dětem dostával časopis kvalitní nejen obsahem, ale i tím, jak vypadá. Před rokem a půl jsem ho po několika letech předala do nových rukou a je radost sledovat, jak se mu daří. A to už byl jen krok k Mravenčí chůvě. Svět knih mi byl velmi blízký. Možná ještě více než práce mě ovlivnilo to, že jsou naše děti na domácím vzdělávání a já jsem mohla pozorovat, jak se vyvíjí jejich vztah ke knihám a čtení, co všechno ho ovlivňuje.
Proč se věnuješ dětské literatuře a podpoře čtenářství? Co tě v těchto oblastech nejvíce baví a naplňuje?
Věřím tomu, že po čtení člověk nezůstává úplně stejný, kým byl dřív. Také to může být zdrojem, ze kterého může vztah dospělý – dítě/dospívající čerpat blízkost, radost nebo může být důvodem k povídání. Myslím, že často se vlivem povinností toto ztratí, i když nemusí. Baví mě dospělým ukazovat, jak to lze v životě dětí podržet.
Nejvíc mě baví něco, co nejde úplně tak zařídit, že se stane. Ale vážím si toho jednoznačně nejvíc. Když syn ráno v autě říká: ,,Mami, i když někdo v tý knížce dělá něco ošklivýho, já vím, že to dělá, protože sám něco ošklivýho zažil a neumí si s tím poradit.” Nebo když se ozývají členové a členky klubu, že se začali zajímat o vlky, že netrpělivě čekají na další díl knihy, když vypráví o tom, jak i dítě, které do té doby nečetlo, přišlo s tím, že si knížku chce půjčit domů a dočíst si ji, a že jsme k tomu pomohly.
A pak mě baví to samotné čtení. Až s Mravenčí chůvou jsem si opravdu pořádně uvědomila, že knihy mají být středobodem mého života. Že mít čas s dobrou knihou je něco, čemu se vyrovnají už jen radostné zážitky s mými blízkými, čas v přírodě nebo čas s uměním. Ale vlastně i tehdy je to často spojené s knihami. Když čteme s dětmi, když čtu na kopci nebo v parku před domem či když čtu o umění.
Hodně mě také baví číst výzkumy o čtenářství a hledat způsoby, jak propojovat odbornou sféru s praxí.
Jakými čtenáři jsou tvé tři děti? Co tě na jejich čtenářské cestě nejvíce baví nebo překvapuje?
Milují knihy. Nejstarší syn se teď přehoupl do čtení v angličtině. Je mu 11 a jen úplně krátce chodil na angličtinu, ale z Duolinga a videí o Minecraftu 🙂 se dostal do toho, že teď může číst romány v angličtině. Miluju povídání s ním o knihách, protože je to v rodině spolu se mnou největší čtenář a jeho postřehy o knihách mě zajímají a inspirují.
Prostřední syn se teď zase přehoupl do samostatného čtenářství. Je to něco, co mě opravdu hodně překvapilo. Je mu 8 let a umí číst už poměrně dlouho. Ale že si tak zamiluje čas při čtení, jsem nečekala. Měla jsem obavy, že to ještě dlouho pro něj zůstane nedostižnou výzvou. Teď nám hrdě ukazuje, kolik knih si s sebou sbalí na cestu vlakem a kolik jich přečetl.
Nejmladší dcera, které je 6, miluje předčítání, a protože myslím, že jsem celkem dobrá pozorovatelka svých dětí, už mě nepřekvapuje, když si ke čtení stále nosí boardbooky a chce je společně číst. Spousta lidí má za to, že jsou to knihy pro batolata. Já ale vím, že je to pro ni její bezpečný svět, a nechci jí ho brát. Zároveň však ráda přináším výzvy pro naše společné čtení. Jsem ale otevřená tomu, že někdy to vyjde a jindy ne. Myslím si, že právě toto je klíčové pro podporu čtenářství.
Čím by sis přála, aby byla Mravenčí chůva v dalších letech?
Přála bych si, aby byla inspirativním místem, které se i nadále dívá na děti bez předsudků a které aspoň malým dílem přispívá k tomu, aby byl svět dobrým místem k žití skrze radost ze čtení i kritické myšlení, které se čtením rozvíjí.
Chcete ještě víc nakouknout pod pokličku a nechat se inspirovat tím, jak Julie (s Marií) o podpoře dětí ve čtení přemýšlí?
Přijďte na webinář Nadchnout pro čtení 6. 2. od 17:30.
Zaměříme se na děti na 1. a 2. stupni a ukážeme vám, co jako rodiče nebo další blízcí dětí můžete pro svoje děti v této oblasti dělat.
Odkaz na registrační stránku.