Žádný špenát. Kniha by pro děti měla být kornoutem se zmrzlinou!

Pokusím se nastínit fungování té zmíněné čtecí dráhy, která rozvíjí všechna spojení. Na začátku je to velmi základní obvod, spojování písmen s jejich zvuky, spojování slov se slovy, spojování slov s významem, s jejich gramatickým použitím. Všechny tyto prvky se scházejí a propojují v jednom velmi základním okruhu. Když tyto základní části obvodu dostatečně vyzrají a stanou se téměř automatickými, zároveň jsou ale superrychlé, začne mít čtenář dostatečnou kapacitu tvořit si základnu pro přidávání dalších a dalších myšlenek a pocitů. Je opravdu důležité si uvědomit, že tento čtecí okruh musí být ve svých základních dovednostech dostatečně automatický. Považuji za úsměvné, že výuka čtení byla, alespoň ve Spojených státech, velmi zmatená, učitelé nevěděli, jestli se mají zaměřit na hláskování nebo jestli klást důraz na dobrou literaturu, na rozšiřování slovní zásoby. Skutečnost je ale taková, že tyto ani další aspekty by nikdy neměly být učeny a osvojovány odděleně. Měly by jít ruku v ruce, základ musí zahrnout fonetiku, písmena se zvuky musí být pojímány tak, aby se propojovaly co nejrychleji, ale zároveň by se mělo poukazovat na to, co slova znamenají a jak se mají používat, na úrovni samotných slov, na úrovni vět, na úrovni souvětí, na úrovni příběhů, a to propojení všeho musí být opravdu svižné. 

Ráda používám slovo automatičnost. Jakmile se tyto dovednosti téměř zautomatizují, obvod začne narůstat a rozvíjet se, protože význam slova se začne spojovat s významem věty, odstavce, příběhu. To se najednou dítěti v mozku odehrávají věci! Jedná se o nesmírně sofistikované dovednosti. A pak už přichází to umění propojit vše, co už víme, s tím, co je v textu. To je schopnost analogicky uvažovat. Tohle už přece víme, odpovídá to tomuhle, rozšiřuje to tohle… Vytváříme analogii, začínáme na tu naši čtecí dráhu vkládat své dříve nabyté znalosti. A to je to podstatné. Pokud nevíte, co zrovna tohle znamená, můžete to sice dekódovat, větu či odstavec si přečtete, ale stále nebudete mít tušení, jaký to má význam. Tyhle základní znalosti jsou na začátku směrodatné. A vlastně už navždy. Tady se začíná rozvíjet váš obecný přehled, nabalující se vším, co čtete a co už víte. Na úplném začátku ale to, co děláme, spojujeme analogií, touto naší schopností a velmi důležitým lidským rysem. Ano, naši bratranci primáti mohou také vytvářet analogie. Jenom člověk však dokáže díky schopnosti čtení větvit analogie do složitějších a složitějších spojení. No a nyní, když je vše na tom správném místě, můžete přecházet k ještě sofistikovanějším kognitivním procesům. Odvozování, porozumění, že pokud tohle znamená tohle, tak tamto znamená tamto, kombinujete znalosti, odvozujete závěry. Je z vás Sherlock Holmes, hrajete si s podrobnostmi, vyvozujete, domýšlíte, propojujete všechna data, která máte k dispozici.

Když se nám všechny tyto procesy pospojují, naučíme se vytvářet hypotézy. Něco se dozvídáme, zjistili jsme, jestli a jak to odpovídá tomu, co jsme už věděli, ale přitom si vytváříme domněnku o tom, co by to mohlo znamenat. Ze všech těchto informací a také z toho, co cítíme. Všechno se to na sebe nakupí. To vše se děje v interaktivním okruhu, informace se scházejí odevšad. Ovšem právě to, co pak s těmito informacemi uděláme, je klíčem k hlubokému čtení. Provedeme kritickou analýzu všech těchto informací? Pokud ano, pak skutečně děláme to maximum, čeho může náš mozek na čtecí dráze dosáhnout. Vytváří hypotézy, testuje hypotézy, je to takový tanec čelního laloku mozku. Mozek si řekne, hm, co teď s tím, a my pak konečně můžeme učinit nějaký závěr. 

A považte, tenhle bod stále ještě není tím pomyslným vrcholem čtení, je to jenom nejdůležitější souhrn toho, co text a čtenář spojí dohromady, ale pořád ještě nejsme u cíle. Toho nejvyššího bodu lze totiž dosáhnout velice zřídkakdy. Zdoláte ho jenom tehdy, když vezmete tuto kritickou analýzu, tu myšlenkovou školu, vložíte do toho svou emoci a pak reflektujete, co z toho pro vás vyplývá. A jdete po tom do hloubky. Moje první kniha jmenovala Proust a oliheň, protože to byl Proust, kdo prohlásil, že těžká je četba až tehdy, když je čtenář schopen proniknout skrz moudrost autora a putovat ještě dál, aby prožil společnou propojenou moudrost obou – pochopenou moudrost autora rozšířenou o moudrost svou. Je to téměř transcendentní akt, který nastane v jediném okamžiku, jsou to milisekundy reflexe a rozjímání. To je ten kontemplativní, nejvzdálenější bod čtecí dráhy. Ne vždy se to stane, je to neobvyklé, ale když čteme opravdu hluboce, stavíme si odrazový můstek k tomuto bodu. A i když k tomu nedojde, kritická analýza a empatie nám společně dají základ pro tento transcendentní pocit rozjímání. Jedná se o nejvýraznější stoupání v rámci hlubokého čtení. Ano, takto dlouhou cestu k hlubokému čtení musíte podstoupit, a to samosebou vyžaduje spoustu času.

Těžká je četba až tehdy, když je čtenář schopen proniknout skrz moudrost autora a putovat ještě dál, aby prožil společnou propojenou moudrost obou – pochopenou moudrost autora rozšířenou o moudrost svou.

Je tohle důvod, proč je hluboké čtení tak důležité pro rozvoj empatie, kritického myšlení a dalších životně důležitých dovedností?

Přesně tak. Protože s hlubokým čtením se v nás začíná, tedy v ideálním případě, dít něco krásného. V nás lidech, zatímco se stáváme těmito zdatnými čtenáři, už totiž existují ti dávní čtenáři-nečtenáři, kteří už příběhy slyšeli čtené z úst svých rodičů. Příběhy z knih a také povídání o nich nás už v raném dětství přinutily přemýšlet, přinutily nás cítit. To je to zásadní, zejména v tomto věku, od narození do pěti let – že nás ve skutečnosti rodiče učí nejen myslet, ale také opustit sama sebe a cítit s druhými. Toto je prvopočátek empatie u lidského druhu. Tento základ se postaví ještě předtím, než my sami vůbec umíme číst, ta schopnost se začíná budovat výrazně dříve. Co nám ale pak umožní vlastní čtení, bych nazvala téměř explozí možností. Čtením se přece můžete spojit s celým světem, stát se jakoukoli osobností! A takto se vlastně ten malý člověk, dítě, které je, slovem Piageta, egocentrické, naučí skrz čtení vnímat pocity lidí okolo sebe. Vím, někteří lidé jsou egocentričtí celý život a nechci se moc dostávat do politiky, nicméně faktem zůstává, že je třeba pomoci dětem egocentrismus překonávat a posouvat jejich pozornost směrem k druhým, což nám čtení umožňuje.

Rodičovské čtení tedy hraje v tomto procesu obrovskou roli. Jak dlouho by podle Vás rodiče měli svým dětem číst?

Učit naše děti empatii, důležitosti pocitů a názorů druhých, toleranci, to je jeden z nejzásadnějších úkolů, které jako rodiče máme, a společné čtení považuji za dokonalý nástroj. A to nejen do doby, než se dítě začne věnovat vlastní četbě. Klidně dětem čtěte do jejich deseti, dvanácti, patnácti let. Společné čtení zůstane i poté krásným aktem sdílení.

Naučte dítě, aby bylo schopno cítit to, co cítí ostatní, uvažovat tak, jak uvažuje někdo jiný, vidět věci z druhé strany. Právě čtení od začátku spojuje ty nejdůležitější dimenze lidského rozvoje. Navíc tím také zvyšujete pravděpodobnost, že během vzájemné interakce nad knihou odhalíte další potřeby odrůstajícího dítěte či teenagera a prohloubíte tak jeho důvěru k vám.  

Nemůžeme tyto dovednosti rozvíjet také prostřednictvím digitálních médií? Je vůbec možné hluboce číst z digitálních médií?

Mohlo by se to tak zdát, řekla jsem přece, že hluboké čtení vyžaduje od čtenáře pouhé milisekundy, že? Jenže ono to tak nefunguje, hluboké čtení se neaktivuje, pokud čtenář text jen projíždí, prohlíží, hledá slova, pátrá, prochází a zase projíždí, protože buď něco hledá nebo na nic jiného nemá čas. Ano, všechna ta hloubka, o které jsem mluvila, trvá milisekundy, všechno je interaktivní. Jenže já mluvím o milisekundách, ve kterých všechna spojení intenzivně fungují, mluvím o těžké, přetěžké práci mozku. Médium, ze kterého čteme, ovlivňuje to, co na čtecí dráze aktivujeme. Na obrazovkách digitálních médií máme tendenci text většinou jenom přejíždět pohledem. Samozřejmě, že tak používáme ty rané základní dovednosti, stěží ale aktivujeme, tedy aktivujeme je, ale opravdu jen stěží, ty sofistikovanější, časově náročné procesy hlubokého čtení. A v tom spočívá moje hlavní obava. Více o děti, ale o dospělé také. Pokud se dítě nikdy nenaučilo číst způsobem, ve kterém je cílem hluboké čtení, mohlo by se stát pouhým prohlížečem informací. Děti se k informacím dostanou velice snadno a budou je moci hodně dobře využít, ale ani je pořádně, do hloubky nenasají, neproniknou k jejich podstatě. Já mám teď největší strach právě z toho, že v době covidu se naše děti učí převážně z obrazovky. Obrazovka nás uspěchává. Je od přírody pomíjivá, je to obrazovka, nemůžete se fyzicky vrátit a zkontrolovat si viděné, zamyslet se nad tím. Obrazovky počítačů a displeje mobilních telefonů jsou neustále v pohybu. Neříkám, že se v audioknihách nebo na monitoru nemůžeme vrátit zpět. Můžeme, ale neděláme to…

Čím je pro lidské pokolení tento současný fenomén tak ohrožující?

Bohužel výsledkem toho všeho je, že se z projíždění, přejíždění a prohlížení stává norma. Zejména u dospělých, kteří jsou neustále bombardováni informacemi. A to, plus skutečnost, že žijeme ve světě, ve kterém nás neustále něco rozptyluje a vyrušuje, ovlivňuje naši pozornost, která pak následně ovlivní paměť. To jsou zásadní procesy, které je dobré si uchovat a které jsou nyní v ohrožení. Jednak kvalita pozornosti, která když je v tomto rozptýleném režimu, nedává mozkovému obvodu žádný důvod jít do hloubky… A jakmile se zhorší kvalita pozornosti, tak se také přestanete plně soustředit, přestanete plně využívat procesy hlubokého čtení a bohužel také ztrácíte schopnost zakotvit to, o čem jste třeba pečlivě přemýšleli, v paměti. Narušení pozornosti a paměti, které jsou s hlubokým čtením propojené, se tak stává hlavním problémem používání média, jehož hlavní výhoda spočívá v možnosti zpracování spousty informací. Přijímání velkého množství informací je v dnešní době nezbytné, ale měli bychom si uvědomit, že nás zběžné pročítání informací nezanese do té nejhlubší úrovně myšlenkových procesů.

Plánujete se touto hrozbou hlouběji zabývat ve Vaší tvorbě?

Víte, chci v tomto hibernačním období využít část svého času a proniknout hlouběji do toho, co by mohlo být následkem téhle naší nové reality. Reality, kterou jsem si nikdy, asi jako všichni ostatní, nedokázala představit, kdy je celé lidské pokolení tak závislé na digitálních médiích. Já jsem sice vždy měla obavu z toho, že začnou být tím dominantním médiem, ale nikdy mě nenapadlo, že během několika měsíců dojdeme do bodu, kdy bez nich náš svět nedokáže vůbec fungovat. Ale tak to zkrátka je, je to bez nadsázky realita. Plánuji se ve své další knize co nejhlouběji zamyslet nad tím, co by mohlo být navždy ztraceno a jak by bylo nejlepší to řešit. Musíme se nechat vést dosavadními znalostmi, ale také pochopit, intuitivně cítit, jak je tato kontemplativní funkce v lidských bytostech křehká, snadno ignorovatelná, snadno zapomenutelná, že pokud přestaneme rozjímat, zamýšlet se, bude to pro náš druh znamenat obrovskou ztrátu. Zanedbáváním rozjímání, hloubání nad věcmi totiž poznamenáváme, a dokonce ztrácíme svoji lidskost. Ať už tuto funkci nazveme duchovní, transcendentní nebo zda tomu říkáme reflektivní, hloubající funkce  –  a já se domnívám, že jsou tam obsaženy všechny – chtěla bych čtenáře přivést k úvahám o tom, jak zachovat vše zásadní, co v sobě každý z nás máme, a jak rozšiřovat naše možnosti a dále se rozvíjet, klidně s pomocí technologií. Ale to vše s vědomím, že to kontemplativní by v našich životech mělo být úplně stejně zásadní, jako to inovativní.

Co tedy můžeme udělat pro to, abychom své děti motivovali ke čtení knih, abychom je navedli na tu správnou, hloubavou cestu?

Jsem přesvědčena o tom, že to nejpodstatnější je jít svým dětem příkladem. Věřím, že od prvního dne by ve všech domovech měly existovat čtecí rituály. V den 1, den 3, den 365, den 20 000. Děti by měly vyrůstat v prostředí, ve kterém jsou knihy otevřeně a veřejně oceňovány. Nesmí to být tak, že bychom my rodiče seděli u obrazovky jako našeho jediného zdroje čtení – protože když nás děti uvidí jen na mobilu, tabletu, počítači, dává jim to ten skutečný příklad. Ukažte knihy v takovém světle, jako to udělala moje rodina, když byly děti mladší. U nás nebyla v konfliktu tato dvě média, ale upřímně, televize tehdy představovala podobnou konkurenci jako nyní digitální média. Našim dětem jsme ale četli den co den, vlastně až do doby dospívání. A když jsme přestali, rozhořčeně se ptaly, proč už jim nečteme. Naše děti byly obklíčeny ze všech stran, obklopili jsme je knihami a příběhy. Navoďte tu atmosféru, vytvořte ten pocit, že kniha je to místo, kde se opravdu stáváte tím, kým jste. A také, že kniha je zábavná, že se u ní lze bavit, že u čtení může být legrace.

Ale hlavně ukažte dětem, na vlastním příkladu, že kniha je odměnou, nikoli trestem. Mnoho lidí dělá zásadní chybu v tom, že řeknou: „Dám ti 15 minut,“ nebo možná teď spíš: „Dám ti 2 hodiny na tabletu, pokud přečteš tuhle knížku.“ Jako by ta kniha byla trestem! Místo toho řekněte: „Já tě pak nechám přečíst knihu.“ Třeba až přijdete z výletu nebo uklidíte nákup. Vím, že je těžké to celé přetransformovat, pokud to doma máte jinak. Ale nebudou děti toužit třeba po času stráveném s vámi, po času, který společně věnujete právě knize? Ony touží po interakci, po pečlivém a stoprocentním zapojení toho, kdo předčítá, a po vzájemné blízkosti. Vzpomínám, jak jsem úvodní kapitolu své první knihy nazvala: „Pod loketní jamkou, kde čtení začíná.“ Ano, vezměte své dítě pod svá křídla, doslova, ať cítí vaši ruku na svém rameni. Držte své dítě, držte své vnouče, mějte je v náruči nebo hned vedle sebe, udělejte ze čtení zážitek plný radosti, něhy, lásky a sdílení. A pak s dítětem o knize mluvte, řekněte jim o svých oblíbených postavách, naplánujte aktivity založené na přečtených knihách, naplánujte třeba honbu za pokladem, kterým je další kapitola knížky, dávejte dětem úkoly a z knihy udělejte odměnu. Pokud nemáte nic proti dětské soutěživosti, proč třeba nevyhlásit soutěž o to, kdo přečte víc knih? Musíte prostě přetvořit tu divnou představu o knize jako špenátu, do kterého děti rodiče musí nutit. Kniha musí být kornout se zmrzlinou, nejlépe posypanou oříšky a čokoládou!

To je krásné zakončení. Děkuji Vám moc za rozhovor plný hlubokých myšlenek.

Já moc děkuji za možnost. A pojďme společně držet palce generaci našich dětí.