S americkou neurovědkyní a odbornicí na proces čtení Maryanne Wolfovou o důležitosti čtení knih ve věku digitálních médií

Co vás přivedlo k zájmu o vliv digitálních médií na čtenářství?

První myšlenky vznikly při psaní knihy Proust a oliheň, kterou jsem napsala před více než deseti lety. Na té knize jsem pracovala sedm let, tedy od roku 2000. Svými knihami se snažím pro veřejnost poodkrýt obrovskou mimořádnost povahy toho, co „čtoucí“ mozek, jak mu říkám, dělá pro intelektuální vývoj našeho druhu. Už v prvních řádcích této knihy popisuji svůj úžas nad tím, že my, kteří čteme, vlastně netušíme, že to není naše přirozená schopnost. Mozek nikdy nebyl určen ke čtení, naprosto geniálně si k tomu vyvinul zcela nový nervový okruh, který nazývám „čtecí dráha“. Když jsem začala knihu psát, bylo to s nadějí, že mohu vylíčit krásu celé té věci. Osobní motivací mi byla i potřeba pomoci dětem, které mají proces čtení v mozku organizován odlišným způsobem – jako například můj syn, který se potýkal s dyslexií.

Můžete nám prosím přiblížit termín „čtecí dráha“?

Vím, že to slovo v překladu je často obtížné, nicméně odkazuje na fakt, že když čteme, rozvíjíme najednou více oblastí mozku, a to v obou hemisférách a ve více vrstvách. Je to tedy jeden z nejsložitějších systémů spojení, které v mozku máme. Je to skutečně mimořádný vynález, který se stal součástí toho, kým jsme a jakým způsobem čteme. Vyvíjíme tím nové formy propojení zejména mezi jazykem a zrakem, ale také kognicí, poznáváním. Jakmile začneme číst ještě hlouběji, odborněji, připojujeme se také k motorickým oblastem a afektivní oblasti mozku.

Ale zpět k Proustovi. Můj původní cíl s touto knihou byl velmi jasný, to až na konci knihy přišlo rozčarování. Pamatuji si, že jsem sedm let psala a psala, sbírala všemožné hluboké poznatky z historie, filozofie i literární vědy a spojovala je s výzkumy kognitivní neurovědy, jenže na konci knihy se dívám a co vidím? Připadala jsem si jako Rip van Winkle, zajímavá postava amerického folklóru. On pořád jen spí a spí, pak se jednoho dne probudí a vidí, že svět je vzhůru nohama. Přesně takový byl můj pocit. Došlo mi, že svět se mezitím změnil, a s ním samotné čtení. Že tahle naše čtecí dráha se proměňuje kvůli jinému, stále dominantnějšímu médiu. Mé znepokojení se do závěru knihy výrazně promítlo. 

Čtení vyvolává ty nejlepší myšlenky autora, aby tím probudilo tu nejlepší myšlenku ve čtenáři

Předpokládám, že tato Vaše obava z vlivu digitálních médií na čtení se promítla i do Vašich dalších knih?

Ano, zásadně. Uvědomila jsem si, že se musím do tohoto tématu ponořit a nashromáždit o něm výzkumy, a napsala jsem dvě knihy. Jednu pro Oxford Press, kterou nikdo nečte – je totiž hlavně pro profesory angličtiny, kteří si myslí, že jsou na světě jediní, kdo čte. Bylo mi ale naprosto jasné, že informace, které jsem vkládala do knihy pro akademiky, jsou čím dál tím důležitější také pro širokou veřejnost. Strávila jsem tedy dalších několik let psaním knihy Čtenáři, vrať se. Čtení a mozek v digitálním světě. (Knihu v češtině vydalo v roce 2020 nakladatelství Host, pozn. red.)

Kniha je vlastně sérií dopisů určených čtenáři. Proč jste si vybrala právě formu dopisů?

Dopisy jsem zvolila, protože dokonale vyjadřují skutečnost, že se naše informace neustále mění. Dopis pro mě vyjadřuje nepřítomnost ukončení myšlenky, moje myšlenka přece pokračuje i po odeslání dopisu. V sérii dopisů se takto postupně buduje koncept. Takže dopisy ve Čtenáři, vrať se byly mojí snahou promluvit ke čtenáři recipročně, zajistit skutečný přenos myšlenek. Doufala jsem, že se kniha stane přesně tím, co s námi proces čtení dělá. Čtení totiž, a to je ten veledůležitý řádek z Prousta, vyvolává ty nejlepší myšlenky autora, aby tím probudilo tu nejlepší myšlenku ve čtenáři. Dopisy měly vyjadřovat ducha vzájemnosti a hloubku výměny mezi mnou, autorkou, a čtenářem. A jsem naprosto přesvědčena, že tento výzkum, který jsem shromažďovala pro knihu a ve kterém i nadále pokračuji, bohužel nebo naštěstí potvrzuje mé obavy z vlivu digitálních médií. Zároveň se ale zabývá jejich potenciálem.

Jedním z ústředních pojmů v knize Čtenáři, vrať se je neuroplasticita. Mohla byste prosím vysvětlit, co znamená a proč je důležité pochopit její význam pro způsob přijímání informací z různých médií?

Velmi stručně, plasticita mozku znamená schopnost neurálních sítí v mozku měnit se tím, že rostou a reorganizují se, vytvářet nová spojení a dráhy a měnit způsoby zapojení nervových drah. Zásadní pro proces čtení je fakt, že to byla právě neuroplasticita, co umožnilo lidem rozvinout dráhu hlubokého čtení, zároveň je to ale také ona, co nás činí zranitelnými vůči neustálým proudům informací z digitálních médií. Svíráním mobilních telefonů, prohlížením Instagramu, procházením webových stránek po celý den jsme si vytvořili svět plný rozptýlenosti, plný těkání od jednoho k druhému. Tímto rozporcováním času, který věnujeme každé informaci, rozhodně nepřispíváme hlubokému čtení, a co hůře, ani hlubokému myšlení.

Tvrdíte, že tímto roztěkáním způsobeným digitálními médii trpí nejen naše čtenářské schopnosti, ale že to do jisté míry ohrožuje také naši schopnost myslet? 

Vrátím se zpět ke knize Proust a oliheň, při jejímž psaní jsem měla tohle téměř zjevení přinášející poznatek, že se nelze vracet zpět do minulosti. Musíme jít vpřed s pokrokem a nově nabytými znalostmi a zkušenostmi. V knize jsem použila slova filozofa Nicholase z Cusy, který zavedl termín „naučená nevědomost“. Pokusila jsem se uvažovat nad tím, jaké jsou absolutní výhody a nevýhody čtení v knihách a čtení z digitálních médií, a spojit je dohromady. Myšlenka, jakým způsobem by v budoucnu mohla být tato, z mého pohledu pro život zásadní čtecí dráha zachována u mladých lidí, pramení právě z tohoto zjevení, které mi přineslo teorii tzv. dvojjazyčného mozku. Kdyby se tak u dětí mohl vyvinout dvojjazyčný mozek, který by skloubil osvojení schopnosti hlubokého čtení, tedy skutečně důležitých kognitivních a afektivních procesů, které čtení může člověku poskytnout, a rozvoj digitálních dovedností!

Až když je dítě opravdu zdatné v hlubokém čtení, někde mezi deseti a dvanácti lety, pak by teprve rodiče, ale také učitelé, mohli uvolnit uzdu a podporovat dítě tak, aby záměrně využívalo už vytvořenou čtecí dráhu bez ohledu na to, z kterého média čerpá.

Pravděpodobně o tom budu muset napsat knihu. V době covidu je opravdu důležité, aby lidé pochopili výhody a nevýhody digitálních médií a využili této znalostní základny k posouzení, jak je používat ve výuce našich dětí. Už ve Čtenáři, vrať se zdůrazňuji absolutní nutnost porozumět hlubokému čtení a uchovat jej, jednak v našem vlastním mozku – což může být ve světě plném rozptýlení náročné – hlavně však pro další generace. 

Jaké jsou klíčové faktory pro to, aby byl člověk – malý i velký – schopný hlubokého čtení?

Tento článek je přístupný předplatitelům Online magazínu o knihách pro děti. Staňte se jím i vy!