S lektorkou a metodičkou Ninou Rutovou o tom, jak díky čtení můžeme překračovat sami sebe a nahlížet druhé

Jaká jste byla čtenářka jako dítě?

Knížky jsem hltala. Ve druhé třídě jsem dostala pod vánoční stromek Krásu nesmírnou. Byla to nádherně ilustrovaná kniha ruských pohádek, kterou jsem přečetla jako úplně první celou sama. Nebyla jsem ale moc dobrá čtenářka. S hrdiny jsem všechno ohromně prožívala, ale děj mnou jen protékal. Mohla jsem tímto způsobem číst některé knížky stále dokola a přitom je znovu nově objevovat.

Z jakého rodinného prostředí s ohledem na čtení a knížky pocházíte?

Můj tatínek je Řek. Když jsem se narodila, žil v Československu teprve deset let a české knihy nečetl, mamince bylo sedmnáct let. Měla vystudovanou dvouletou ekonomku. Nepamatuji se, že bych ji někdy viděla s knihou. Když jsme později se sestrami zjistily, jaké je blaho si číst, prosily jsme mamku, která skvěle vařila a pekla, šila a pletla: „Mami, prosím tě, čti si.“ Taťka četl jen noviny, ale někdo osvícený mu asi řekl, že je důležité, abychom my děti chodily do knihovny, a tak mě tam v sedmi letech přihlásil a nutil mě tam chodit. To bylo asi jen dvakrát. Pak pochopil, že tam chodím a čtu moc ráda. 

Tento článek je přístupný předplatitelům Online magazínu o knihách pro děti. Staňte se jím i vy!