Příběh, u kterého budete hltat každičké slovo

Příběh se odehrává v době, kdy na Zemi nežili lidé, ale králíci s lidskými vlastnostmi.

Jejich svět se skládal z pěti říší, do jedné z nich odcházeli mrtví a ostatní patřili živým. Králíci žili v norách, které fungovaly jako jedno velké město. Uprostřed každého města byla velká, ale útulná místnost – veledoupě, tam se všichni králíci pravidelně scházeli, aby slavili a radili se.

V jedné noře jménem Písečno se stane něco, co si nikdo nedokáže vysvětlit, začnou z ní vyjíždět obrněnci a ostatní jim začnou říkat Gormové. Gormové vjíždějí do jiných nor, aby se zmocnili jedinečného kouzelného daru, který každá nora dostala od Bohyně. Přitom všechny zajmou, odvedou a chtějí z nich udělat stejné Gormy, jako jsou oni!

Jednoho dne o Ostružinkách (slavnost Slunovratu) přijde potulný vypravěč, kterému se říká bard, do Trnkové nory. Králíčci po něm chtějí, aby vyprávěl o Podkinovi, a tak vypráví. Podkin žil tak, že vlastně vůbec nic nedělal, protože proč taky, když byl syn náčelníka. Nechodil do školy, ani na výcvik šermu, a tak se jen válel a válel. Jinak to ale viděla jeho sestra Paz, která se mu proto posmívala a říkala: „Podkine, jednou se ti to vymstí“.

Toho ostružinkového večera se všechno chystalo na slavnost. Podkinův táta měl proslov k zahájení slavnosti. Podkin ve věži nad veledoupětem trávil čas tím, že přemítal, co mu přinese zimokrálík, když k němu přihopkala Paz s jejich malým bratříčkem Půkem v náruči. V tom někdo zaklepal na dveře doupěte.

„Zimokuálík! Zimokuálík!“ křičel Půk a snažil se svým sourozencům vykroutit. „To není Zimokrálík, Půku,“ řekl Podkin. Vypadá to na nějaký malér. A maléry nenechávají o Ostružinkách dárečky před doupětem.“ V davu pod ním to šumělo vystrašeným šepotem. Nejdřív se ozývalo „jezdec“, pak „osamělý jezdec“, pak „jezdec ve zbroji… v železné zbroji“ a nakonec: „Jsou to Gormové! Gormové jsou tady!“

Porazí Podkin Gormy? Uchrání dar Všedninky, který mu svěřila maminka, když utíkal se svými dvěma sourozenci té děsivé ostružinkové noci?

Kniha je skvělá. Někdy jsem se skoro rozbrečela a někdy zase smála. Když nám ji maminka četla, viseli jsme jí s bráškou na rtech a hltali každé její slovo. Nikdy jsem nic lepšího neslyšela.

Obrázky byly nádherné, do detailu namalované. Někdy roztomilé a něžné, jindy děsivé a strašidelné.

Doporučila bych ji všem, kteří mají rádi záhadné pohádkové příběhy, kde jsou hlavní postavy zvířata a děj se odehrává v přírodě.

Emilka Šlehoferová (9 let)