Koláž mi dala volnost

Jaký jste byl jako dítě? 

Jako malý jsem hodně času trávil sám hraním si v pokojíčku a kreslením. Pamatuji si, že jsem si jednu akční scénu, ať už vymyšlenou nebo tu, kterou jsem viděl v nějakém filmu, donekonečna přehrával a zdokonaloval ji. Zasažený tomahawkem jsem padal na zem až do naprostého vyčerpání.

Do svých deseti let jsem byl jedináček. Hrozně jsem si ale přál mít sestru. Už jako dítě jsem ji neustále kreslil do obrázků. Když se sestra konečně narodila, naši mi ji dali na hlídání. Bral jsem ji pak léta všude s sebou.

Jaké bylo Vaše dětství?

Prima. Do pěti let jsme bydleli s babičkou a dědečkem v malém bytě. Když mi bylo pět, přestěhovali jsme se do bytu na sídlišti v Praze. To sídliště se teprve stavělo. Hráli jsme si tak s ostatními dětmi na staveništi, stavěli bunkry, lítali po Ďáblickém lese. Občas někdo někam spadl, propíchl si nohu drátem, ale i to k tomu patřilo. Jezdil jsem také k tetě a ke strejdovi na chalupu v Golčově Jeníkově. Na léto si mě vždycky někdo půjčil, jezdil jsem na letní tábory. V zimě mě strejda bral na lyže. On je velký sportovec, má dvě holky a chtěl mít kluka, který by byl jako on. To se mu bohužel nepovedlo, i tak jsem mu vděčný za to, co mě naučil.

Z jaké rodiny pocházíte?

Táta pracoval v továrně, máma něco ťukala na předpotopních počítačích. Měl jsem docela mladé rodiče. Když jsem se narodil, bylo jim oběma 21 let. Byl komunismus. Hnusná doba. Kromě komunistické zrůdnosti to byla doba, kdy taxikář nebo řezník vydělával více než doktor. A tak se táta stal taxikářem. Nouzi jsme neměli, ale až s odstupem času si člověk naplno uvědomí, jak opravdu pokroucená doba to byla.

Jaká byla Vaše studentská léta?

Nějak jsem se dostal na Střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí. Takzvaná Hollarka byla dost prestižní škola. Brali snad jen 25 studentů ročně. Já patřil asi k těm nejhorším. Navrhovali jsme plakáty, loga, učili se písmo a také být trpěliví a pečliví. Moc mi to nešlo. Všechno se zvrtlo, až když jsme začali kreslit podle modelu a já začal malovat. Někdy koncem třetího a během čtvrtého ročníku jsem začal jezdit do přírody a malovat krajinu. To mě chytlo.

Na UMPRUMku jsem se nedostal a strávil poté dva roky v propagaci Drobného zboží Praha. Stihl jsem se také různě polámat a vykloubit, a tak jsem nemusel na vojnu. Místo toho jsem vyráběl ozdoby do výloh, navrhoval a tisknul plakáty. Nebylo to zlé, protože jsem měl celkem dost času připravovat se na další zkoušky, kreslit a malovat. V komunismu se pracovat musí, ale práce moc není. Tedy jen tak zlehka. V Drobném zboží jsme byli malý kolektiv a potkal jsem tam pár moc prima lidí. 

Nakonec jsem se dostal na Akademii výtvarných umění v Praze. To už bylo o něčem jiném. V té době jsem kreslil, maloval a kreslil… Nic jiného jsem dělat nechtěl. Za rok byla revoluce. Psal se rok 1989. Neuvěřitelná, těžko popsatelná doba. Považuji to za obrovské štěstí, že jsem tuhle dobu zažil. Revoluce a těch dalších pár let byla jedna velká euforie. 

Už víc než dvacet let žijete v Anglii. Jak jste se sem dostal? 

V porevoluční době přijela do Prahy studovat Claire. Byli jsme spolu v ateliéru. Moc se mi líbila, tak jsem jí jednou udělal kafe. Začali jsme spolu chodit. Claire v Praze zůstala o pár let déle, než plánovala, nakonec se jí ale přece jen začalo stýskat po Anglii. Já zrovna dodělal AVU a někde jsem začít musel. Tak jsme se domluvili, že začnu v Anglii. To bylo léto 1994.

Jaké to bylo, začít žít v jiné zemi?

Já vlastně vůbec nevím, jak se to celé seběhlo. Nikdy jsem se z Čech odstěhovat nechtěl, ale… prostě jsem si vzal kufřík s barvami, kamarád mi půjčil dvě stě liber a já odjel. Jasně, chtěl jsem být s Claire.

Problém byl ale ten, že Claire se za tu dobu naučila skvěle mluvit česky a já se angličtinu nenaučil. Takže začátky byly těžké. Dělal jsem špatnou práci za minimum peněz a snil o tom, že najdu galerii, která bude prodávat moje obrazy.

Co Vás přivedlo k tvorbě pro děti?

Úplná náhoda. To už jsem pracoval jako technik na jedné výtvarné škole. Byl tam žák, jehož maminka psala knížky pro děti a hledala ilustrátora. Ona o psaní moc nevěděla a já zase nevěděl nic o ilustrování knížek. Perfektní tým. Ta paní mi ale za mou práci platila, a tak jsem to zkusil. No a zjistil jsem, že i když mi to moc nejde, hrozně mě to baví. Pak jsem si k tomu přibral i to psaní. V té době jsme už měli s Claire miminko, a to se to pak píše pro děti o poznání snadněji.

Jak jste dospěl k výtvarné technice, kterou tvoříte své knihy? Můžete trochu popsat proces, kterým vznikají Vaše knihy?

Původně jsem používal pouze voskovky a akvarelové barvy. V roce 2005 jsem dodělal knížku Nový domek pro myšku a odnesl ji do nakladatelství. Při odevzdávání hotové knížky proběhlo všechno, jak mělo, ale moje nakladatelka přitom řekla větu: „Jestli jsi s tím spokojený ty, tak my taky.“ Později mi řekla, že to nemyslela nijak špatně a že to řekla jen tak. Mně to ale začalo vrtat hlavou. Po pár dnech jsem se jednou ráno probudil a zjistil, že ty ilustrace chci předělat. Zavolal jsem do nakladatelství a přemluvil je, ať ještě s tiskem počkají. Pár týdnů jsem pracoval od rána do večera a všechny obrázky předělal. Začal jsem používat koláž. Nejdřív jsem si namaloval postavičku myšky ze všech stran. Vyřezal ji a pak jsem maloval pozadí. Tiskl jsem, dělal monotypy, lepil, škrábal do papíru a vyřezával. Koláž mi dala volnost. Myslím, že jsem se konečně více uvolnil. Hlavně jsem se ale našel.

Zkoušel jste někdy použít nějakou jinou techniku? Jak to dopadlo?

Rád se inspiruji novými materiály. Když si maluji pro sebe, zkouším pořád něco nového. Při ilustrování knížek pro děti je ale potřeba mít na paměti, pro koho ty knížky jsou. Je potřeba být srozumitelný. Občas se setkáme s knížkou pro děti, která je na první pohled, řekněme, graficky odvážná, moderní, ale je nepřehledná, nečitelná. Prostě není pro děti. Když si chci zkusit něco nového a trochu si zablbnout, maluji si pro sebe. Hodně takových obrázků je vidět na mém Instagramu p.horacek_.

V knize, kterou jsem právě dodělal a která vyjde až v roce 2022, jsem hlavní postavičky nevyřezával, ale rovnou je maloval olejovými pastely. Vlastně jsem se asi trochu vrátil na začátek. Moc mě to bavilo. 

Je pravda, že jste s dcerami po jejich narození zůstal doma a Vaše žena pokračovala v práci?  Když byly starší, věnovali jste se někdy společně výtvarné tvorbě?

To vypadá, že jsem já byl maminka, ale to bych si vymýšlel. Claire to nesla špatně, protože chtěla být pochopitelně doma s dětmi, ale finančně jsme to nezvládli. Já vydělával daleko méně peněz než Claire, a i tak to bylo jen tak tak. Rozhodli jsme se proto, že doma zůstanu já. Dávali jsme si s Claire schůzku u řeky o polední pauze, aby Claire mohla Terezu nakojit. Claire vždycky převzala roli matky hned, jak přišla domů, a vlastně tu nejhorší práci oddřela ona. Já jen chodil s dětmi do parku, hrál si s nimi a občas něco uvařil, nebo spíš ohřál to, co Claire večer uvařila. Odpoledne a po nocích jsem pak zkoušel dělat knížky pro děti. Moje první knížka vyšla, když byly Cecílii, mé mladší dceři, tři roky. Zrovna minulý týden jsem otevřel krabici s obrázky, které jsme s holkami kreslili, když byly malé. Někdy, když nemohly spát, seděly mi jedna nebo druhá na klíně. Já kreslil a ony mi do toho čmáraly. Vyšly z toho zajímavé semiabstraktní kompozice. Moc hezké.

Jak jsou dnes staré Vaše dcery? Baví je Vaše knihy?

Tereze bude za dva měsíce 23 let a Cecílii je čerstvě 22 let. Myslím, že je moje knížky baví. Občas mi udělají k narozeninám nebo k Vánocům nějakou vylepšenou verzi jedné z mých knížek. Naposled to byla Hloupá Husa Líza. Ovšem místo husy jsem tam byl hlavní postava já sám, se všemi svými průpovídkami a nesmysly, které občas páchám a kážu. 

Vaše knihy v České republice vycházejí u několika nakladatelů. Jak se rozhodujete o tom, kde která vyjde?

Vydávání mých knih v zahraničí, tedy i v České republice, je věcí mého nakladatele. Oni se rozhodují, komu práva poskytnou. Já s tím zas až tak moc dělat nemůžu. Moje původní anglické knížky vychází hlavně u nakladatelství Portál a u Albatrosu. Jediná moje původně česky psaná knížka Dlouhá cesta vyšla u nakladatelství pinwheels (viz rozhovor s Petrem Horáčkem na Knihy dětem – pozn. red.).

Žádná z Vašich knih v češtině zatím nevyšla s pevnými listy. Proč?

To bude asi tím, že jsou celkem náročné a asi i drahé na výrobu. Popravdě řečeno myslím, že ani v Anglii už moje nakladatelství neplánuje vydávat další. Asi se jim to nevyplatí. Mně je to osobně líto, protože já je hrozně rád vymýšlím, a myslím, že se nám s Walker Books dařilo je dělat dobře. I moje první dvě knížky byly takzvané board books (knížky s pevnými listy) pro hodně malé děti. Za těch dvacet let u Walker Books jsem jich napsal a ilustroval asi šestnáct. 

Předpokládám, že většinu svého času trávíte tvorbou, tedy časem s myšlenkami na děti a na to, zda kniha, na které pracujete, bude u dětí fungovat. Je pro vás důležité pěstovat i zájmy, které by se daly označit za “dospělácké”?

Je pravda, že okolo knížek trávím hodně času. V době před covidem jsem také jezdil hodně po školách a festivalech, někdy i do zahraničí. Pracovat doma má tu výhodu, že si můžete rozvrhnout čas tak, jak vám to vyhovuje. Než mi operovali kolena a nakonec i rameno, tak jsem hrával hodně tenis. Několikrát v týdnu ráno jsem si šel zahrát. Teď jezdím na silničním kole. Práce na volné noze má tu výhodu, že můžu jezdit přes den, kdy nejezdí moc aut. Také hodně chodím, ale u toho si už často přemýšlím o knížkách.

Co Vás na ilustraci nejvíc baví, kdy pociťujete největší radost?

Proces malování. Možná nejvíc mě baví, když mám všechny postavičky pohromadě, vyřezané, v krabici před sebou, a už „jen“ maluji pozadí a lepím. Hodně předělávám a nevadí mi obrázek vyhodit a začít znovu.

Sledujete současnou britskou ilustrátorskou scénu? Co Vás na ní baví a co nudí?

Abych řekl pravdu, zase tak moc se okolo sebe nedívám. Je hrozně snadné nechat se něčím nebo někým ovlivnit. Člověk najednou zjistí, že se zabývá něčím, co už někde viděl. 

Ale jsem si vědom toho, že ve Velké Británii je hodně mladých a šikovných autorů a ilustrátorů. John Klassen, Polly Dunbar, Chris Haughton, Daisy Hirst, Lauren Child, Oliver Jeffers…

Co mi vadí? Britské knížky se prodávají do celého světa, ale do Británie se mnoho zahraničních titulů nedostane. Pamatuji si, jak jsem byl na knižním festivalu ve Španělsku a jak úžasné knížky jsem tam viděl. Nebo ve Francii. Nejde jen o originální, krásné ilustrace, ale i o náměty pro dětské knížky. Británie je i v tomto směru dost upnutá. Ty nekonečné diskuse s editory o tom, co se může a co už ne a jak daleko se smí či nesmí zajít. Zmínil jsem Španělsko, Francii, ale platí to i pro Čechy. Myslím, že kvalita českých dětských knížek rok od roku stoupá a česká ilustrace a hlavně design je podle mě jeden z nejlepších.

Živíte se pouze knihami pro děti? Je těžké se v Anglii takto uplatnit?

Mám to štěstí, že se knížkami uživím. Je to hlavně tím, že se mé knížky prodávají i mimo Anglii, že jich už vyšlo hodně, a tím, že je píšu a zároveň ilustruji. Nemusím se tedy s nikým dělit. Kdyby se ale snad někdo rozhodl zbohatnout tím, že se stane autorem dětských knížek, tak bude zklamaný. Myslím, že člověk píše knížky hlavně proto, že ho to těší. Když se tím uživí, je to bonus. 

Máte nějaké spisovatelské a výtvarné vzory?

Já jsem se o dětské knížky začal zajímat, když se nám narodila první dcera Tereza a já poprvé viděl knížku Tuze hladová housenka. Podle mě je to naprosto geniální knížka, která nikdy nezestárne. Eric Carle ji napsal a vydal už v roce 1969. Kdo to neví, může si myslet, že knížka vyšla včera. Díky této knížce jsem si uvědomil rozdíl mezi ilustrovanou knížkou a knížkou obrázkovou. Uvědomil jsem si, že se dají knížky pro děti dělat jinak. 

Občas na festivalech dělám společná povídání s jinými ilustrátory. Někdy jejich práci znám jen povrchně a je to vždycky hodně inspirativní se o nich a jejich práci dozvědět více. Loni touto dobou jsem cestoval pár dní s Lauren Child a to bylo moc fajn. Lauren je neuvěřitelně pracovitá a poctivá ve své práci. Hodně jsme si rozuměli a ta povídání byla moc prima. 

Ilustrátorů, kteří se mi líbí, je hodně a jejich práce je hodně rozdílná. Mám moc rád Anne Herbauts, Saru Fanelli, z českých ilustrátorů se mi líbí Jiří Šalamoun, Květa Pacovská, také Andrea Tachezy a před časem jsem objevil knížku O slonovi, který se bál výšky. Krásně ji ilustrovala Anastasia Stročkova.

Na čem teď pracujete a jaké máte plány?

Zrovna začínám svou novou knížku. Je už napsaná, naskicovaná a teď už si budu jen hrát. Bude se jmenovat Ten nejlepší dárek. Čekají na mě pak dvě knížky dětské poezie. Jedna je pro čínského vydavatele a ty básničky jsou moc hezké. Druhá knížka vlastně ještě není dopsaná. Píše ji bezvadná Nicola Davies. V minulosti jsme spolu vydali knížku A First Book of Animals, která snad dokonce vyjde u Albatrosu. Spolupráce s Nicolou byla skvělá, strávili jsme spolu hodně času cestováním po festivalech a školách. Řekli jsme si, že spolu ještě něco menšího uděláme. Slíbil jsem také, že něco nového připravím pro svého hlavního vydavatele Walker Books. Takže to je práce na celý rok až až. 

Za rozhovor děkuje Julie Dominika Zemanová, Mravenčí chůva

Foto: archiv Petra Horáčka