Na Davida Vávru jsme během jednoho letního odpoledne čekaly na zahrádce kavárny Cafe Terapie. Přivezly jsme s sebou dětské knihy o architektuře a o domovech, o kterých jsme s ním chtěly mluvit. Naše plány a představy se rázem proměnily ve chvíli, kdy David Vávra ze svého jasně červeného Citroënu 2CV Dyane přikráčel na zahrádku s velkou igelitovou taškou plnou vlastních dětských knih a začal je během rozhovoru postupně vytahovat a komentovat…

Jaké bylo Vaše dětství?

Bylo nesmírně harmonické a dobrodružné. A také relativně opuštěné. Měli jsme velkou zahradu, která je dnes rozdělená na čtyři. Byla tam místa, kam kromě mě třeba dva roky nikdo nepřišel. Ve čtyřech letech je zažívání takového tajemství dost inspirativní. Bylo to jako žít v Trnkově Zahradě. Proto i první zásadní knihou, kterou jsem četl, byla právě ona. Byl to pro mě příběh na pomezí strachu a jitřil moje vnímání.

Prožíval jste příběhy, které jste jako dítě četl?

V té naší zahradě jsem se s nimi přímo sžíval. Zdálo se mi, že příběhy jsou naprosto normální, mísily se s realitou. Myslel jsem si, že svět je takhle pestrý a lehce neuchopitelný a svou roli má v zahradě každý plch nebo figurka z šachů. 

Tento článek je přístupný předplatitelům Online magazínu o knihách pro děti. Staňte se jím i vy!