Chtěl bych, aby moje knížky v dětech probudily chuť ponořit se do přírody. Všechno ostatní se už vyvrbí samo, říká zpovídaný Peter Wohlleben.

Do psaní knih se pustil spíše z donucení. Žádný úspěch nečekal. Prostě jen sepsal esenci toho, co vypráví tisícům malých i velkých návštěvníků lesního revíru v Eifelské krajině posledních třicet let. Nad tajemným světem lesa žasne každý den. Fascinují ho učící se buky, schopnosti rostlin, které poznají svoje příbuzné a předky, aniž by měly oči. S Českem ho nepojí jen tisíce prodaných knížek a fanoušků wohllebenovské úcty k lesu, ale také jeho vlastní kořeny sahající až do Krkonoš. 

Po dvaceti letech práce u zemské lesní správy jste vyměnil úřad za místo správce lesa kolem obce Hümmel v regionu Eifel (Porýní-Vestfálsko) a pustil se do praktické ochrany lesa a obnovy přirozeného hospodaření. To je sám o sobě zajímavý životní zvrat. Pak jste ale poslal do světa několik knih, díky kterým vás v médiích nazývají nejznámějším lesníkem Německa. To je vcelku dynamická kariérní cesta. Jak se to celé přihodilo?

Určitě jsem to neplánoval. Kdybych si to takhle naplánoval, tak by to dost pravděpodobně vůbec nevyšlo. Knihy vzešly z komentovaných prohlídek lesa. Já jsem nic sepisovat nechtěl. Jenže lidé se víc a víc ptali, kde si k tomu, co jim říkám, můžou něco víc přečíst. A moje žena mě roky popostrkovala: „Člověče, tak to sepiš“ a já: „Ne, do toho se mi fakt nechce.“ Ale pak jsem to přece jen sepsal. Tím se mnohé změnilo. Já jsem jako malý kluk vůbec nechtěl být lesníkem. Toužil jsem se stát ochráncem přírody. A to je přesně to, co teď můžu dělat mnohem víc než dřív. Zasazovat se o pomoc lesům, které je třeba zachovat. Pomáhat jiným lidem, kteří se o to pokouší. Právě teď před naším rozhovorem jsem domluvil s jedním majitelem lesa v Brazílii, který se snaží chránit pobřežní pás lesů mimo jiné tím, že tam pěstuje kakao. Najednou mám spoustu kontaktů zajímavých nejen pro ochranu lesů. Navíc já sám toho spoustu zažívám. Třeba to, že si teď s Vámi můžu povídat pro časopis o dětské literatuře. 

„Moje knížky nejsou nic jiného než sepsané komentované prohlídky lesem. Vyprávím je tak, jak vyprávím návštěvníkům u mě v lese.“

Opravdu jste se psaní tak bránil? Vaše knížky si svoje čtenáře získávají mimo jiné tím, jak o lese vyprávíte. Poetickým, obrazným a hravým jazykem, který je opřený o výzkumy, ale srozumitelný širokému spektru čtenářů. Objevil jste v sobě při psaní skrytý talent, nebo to jsou roky vydřeného řemesla?

To je dobrá otázka. Považuju se za empatického člověka, a to dost pomáhá, když pracujete s publikem. Na začátku svých lesních prohlídek jsem určitě vyprávěl jinak než dnes. A to pak vidíte – nudí je to? Rozumí tomu? Baví se mezi sebou, místo aby mi naslouchali? Pro vypravěče je pochopitelně nejhorším trestem, když ho nikdo neposlouchá. Za třicet let provádění lesem jsem se to ale prostě naučil. Moje knížky tedy vnímejte jako sepsané komentované prohlídky lesem. Já ve svých knihách opravdu mluvím skoro jedna ku jedné – prostě tak, jak vyprávím návštěvníkům u mě v lese. To v textech knih poznáte mimo jiné tak, že čtenáře oslovují napřímo. Nerad píšu o tom, že „člověk může něco vidět“, raději přímo říkám: „Když vejdete do lesa, uvidíte to a to.“ A přesně tak mluvím s lidmi naživo. 

Nepsal jsem s myšlenkou na úspěch. Bylo mi to jedno. Řekl jsem si, buď to umím, nebo ne, a to posoudí čtenáři a čtenářky. Nebyla by to žádná tragédie, kdyby to neklaplo. To, že se knížky líbí, je ale samozřejmě lepší. 

Mluvíte o komentovaných lesních prohlídkách, jako by to byla běžná náplň německého lesníka. Je to tak?

Tento článek je přístupný předplatitelům Online magazínu o knihách pro děti. Staňte se jím i vy!