Dvě drobné sbírky veršů pro nejmenší předčtenáře – jsou krásně ilustrované a ukážou nám obyčejný svět všímavýma očima objevování
Mám tady na polici celou řadu leporel „po mně“. Rozumějte, čtyřicet let starých. Jsou tam i některá po mém tatínkovi. Rozumějte, sedmdesát let starých. Jsou krásná. Miluju je. Ale v mnoha případech už jsou zoufale out. Říkadla a hádanky v nich skryté vyprávějí o věcech, tvorech a jevech, které už nejsou v životě našich dětí běžné. Hodí se spíš do kategorie „rozšiřování slovní zásoby“ nebo „archaismy, aneb jak se žilo našim babičkám“. Když mám malé děti, jsou tohle oblasti, kam se asi zatím nemám chuť pouštět. Chci něco, co moje děti osloví. Něco, co znají důvěrně, ne něco, co se „četlo za nás“. Zároveň začínám být trochu unavená trhem přesyceným encyklopedickými soubory didaktického charakteru – knihy věnující se barvám, tvarům, oblečení, zvířatům na dvoře, zvířatům v zoo.
