S učitelkou třetí třídy Bárou Kosinovou o tom, co způsobilo vystěhování školní knihovny na chodby, i o tom, proč se věnuje zážitkovému čtení

Báro, jaký byl začátek Vaší profesní cesty? 

Vystudovala jsem speciální pedagogiku a lingvistiku znakových jazyků. Po škole jsem se věnovala výuce češtiny pro neslyšící. Zajímala jsem se u nich hodně o motivaci ke čtení. Právě při tomto hledání, co by neslyšícím dětem mohlo v začátcích čtení pomoci, mi došlo, jak moc důležitou úlohu hraje jejich motivace. Učení jde lépe, když se to chceme naučit my sami. U neslyšících velkou roli hrály knížky, které je zaujaly. Vzhledem k tomu, že je pro ně čeština cizí jazyk, hledali jsme takové knihy i takový přístup, který by je oslovil, a ta motivace byla ještě větší. Čtení je pro ně hodně těžké a náročné. 

Učila jste jen malé děti?

Prošla jsem si různými stupni – od malých dětí na základní škole přes studenty na Filosofické fakultě. Těm jsem ukazovala, jak vyučovat neslyšící děti pomocí metod aktivního učení. 

Kdy jste se dostala na klasickou základní školu? 

Před mateřskou dovolenou. Opustila jsem speciální školství, potřebovala jsem změnu. Dostala jsem se na skvělou malou rodinnou školu na Šeberově, která podporovala děti v jejich vlastní aktivitě a která hodně akcentovala individualitu žáka. Ta mi dala hodně impulsů k tomu, jak hezky a dobře se dá učit.

Pak jsme se ale přestěhovali a já se dostala do běžné základní školy v Hovorčovicích. Je to škola, která je vybudovaná nově. Je teprve pět let stará a má kolem tří set žáků. Vedení se snaží, aby ve třídách i celé škole vládlo dobré klima a žáci byli spokojení, dbá na blaho pedagogů a chce, aby dělali to, co je baví a co je zajímá. A přenášeli to na žáky. 

Co jste si odnesla z oblasti speciálního školství do základní školy? 

Naučilo mě, že můžeme těžit z toho, že jsme jiní. I na běžné ZŠ najdete nejsilnější a nejslabší články. A to mě na tom opravdu moc baví. Myslím, že z různorodosti se učíme nejvíc. Vyjmenovaná slova se naučíme vždycky, ale že musíme vyjít s různorodou partou lidí, to se musíme učit. 

Jak už jsem říkala, pro naši školu je to představuje velkou hodnotu. Od založení byla škola v kontaktu se sdružením Odyssea, které připravovalo pedagogy, jakým způsobem se žáky pracovat. Hodně se to odráží v třídnických hodinách, které máme jako učební jednotku, jako de facto předmět. V nich se věnujeme vztahům ve třídě. Velmi nám v tom nyní pomáhá metodika projektu Skills Builder.

Naše škola je také zapojená do projektu Pomáháme školám k úspěchu, a i díky tomu je teď velmi naladěná na úspěch každého žáka. Každá paní učitelka ví o každém žákovi – kde je, kde se nachází a co potřebuje za podporu. Máme také velmi malé kolektivy, do 24 žáků, a téměř ve všech třídách máme asistentky pedagoga. Máme dobře nastavenou spolupráci s rodinami, a to nejen na prvním, ale i na druhém stupni.

Co si myslíte o argumentu, že přes množství učiva, které musí pedagog s žáky zvládnout v rámci RVP (Rámcový vzdělávací program), se už nemůže věnovat třídnickým hodinám, práci s kolektivem a zaměřovat se na jednotlivce?

Nebudu zastírat, že je to těžké. Nejvíc znatelné to bylo v době distanční výuky. Zjišťujeme, jaké priority chceme dětem opravdu předat. A úplně nejvíce se rozdíl projevil během rotační výuky, kdy vidíme, kolik toho s dětmi zvládneme, když se spolu vidíme, a když ne. 

Zároveň si ale myslím, že ŠVP (Školní vzdělávací plán) nám dává možnost RVP upravit tak, aby učivo mělo logickou souslednost a bylo pro děti smysluplné, a zároveň jsme naplnili vše, co naplnit máme. 

Loni jste se za svou práci učitelky dostala do semifinále významné soutěže učitelů Global Teacher Prize. A letos jste ve finále. Co pro vás ocenění znamená?

Nejvíc pro mě znamená samotná nominace. Do soutěže se můžete přihlásit sami, mně se ale dostalo té pocty, že mě tam přihlásili rodiče. Letos nominace přišla ještě ze strany kolegů. Pro mě je to vzkaz, že tu práci dělám dobře, impuls, abych pracovala dál podobným směrem, zabývala se podobnými tématy a dál spolupracovala s kolegy i rodiči. 

Je pro mě ale také nádhera sledovat další nominované kolegy. Se zájmem sleduji, co dělají a jak to dělají. 

Jakou úlohu mají ve Vaší výuce knihy?

Velkou. Často pátrám, proč to tak je. Sama jsem sice velký čtenář, ale ne fanatický. Ve svých vzpomínkách se často dostanu k zážitkům ze skautského oddílu, do kterého jsem chodila. Všechny aktivity, které nám byly nabízené v rámci větších celků, byly spojené s příběhy z knih. To mě jako dítě hodně moc bavilo. Jezdit na tábory s hobitovským příběhem nebo s příběhem z knihy Cesta kolem světa byla nádhera. V našem oddíle se také hodně předčítalo. Uvědomila jsem si postupem času, že jako pedagog dělám to samé. Moc mě baví opírat aktivity o dobré knihy. A nejen o ty, které jsou starší a známé, jako zmíněný Hobit nebo Cesta kolem světa, ale i současné knihy. Právě na tom jsem postavila motivaci dětí ke čtení. Zvnitřňujeme knihy tím, že si je zažijeme, že jsme je přečetli a bavily nás. Myslím, že když děti zjišťují, jaké příběhy a informace jsou v knihách ukryté, získávají také touhu zjišťovat dál a povědomí o světě si skrze knihy rozšiřovat. Baví mě dětem ukazovat, jaká kouzla jsou v knihách obsažená.  

Věnujete se tzv. zážitkovému čtení. O co se jedná?

Dílny zážitkového čtení vedu od mateřinek až po druhé třídy, kdy děti ještě obvykle nejsou tak technicky zdatní čtenáři nebo nečtou vůbec. Pro tyto dílny vybírám knihy podle toho, co se děje – jaké je roční období, jaké mají děti s paní učitelkou téma. Teď mám čerstvou zkušenost z první třídy, ve které se zabývali dopravní výchovou. Vybrala jsem pro ně knihu Nezbedný semafor z nakladatelství Běžíliška. Je to malá útlá knížečka. Nabízí veliké množství aktivit a můžeme si z ní opravdu hodně odnést. 

Mohla byste čtenářům popsat, jak dílna probíhala?

Přečetla jsem úvod knihy, kde jsme se dozvěděli, že za nehodami ve městě stojí nezbedný semafor. Pak se děti rozdělily do týmů. Ty se staly vyšetřovacími týmy. Pro vyšetřovací týmy byl zásadní dvojverš z knihy a především ilustrace (my ji nazvali fotografií z místa nehody).  Měly za úkol vše zapsat do protokolu. Hodně dbám na to, aby si děti všímaly nejen textu, ale i ilustrací. U knih pro malé děti je vizuální stránka moc důležitá. Říkala jsem jim: „Podívejte, vy to přečtete. A přečtete to lépe než já.” Dětské oči totiž často vidí spoustu jiných věcí, než které vidím já. Poté čteme společně. Jde jim to pak dobře, protože už předtím byly do knihy zainteresované. Na závěr děti vymýšlely, jak kniha dopadne. Snažíme se společně proniknout do podstaty knihy. 

Když pracuji s menšími dětmi, často jdu na čtení přes smysly. Ráda si s nimi něco uvařím, upeču, využíváme nahrávky různých zvuků, používáme reálné věci z knih, které čteme. A čím víc podobných lekcí si připravím, tím lépe knihy znám a tím lépe se mi doporučují ke čtení dětem i paním učitelkám na seminářích, které vedu. 

Jsou knihy, se kterými pracujete, dostupné ve vaší školní nebo třídní knihovně? 

U nás ve škole jsou běžné třídní knihovničky, ale máme i školní knihovnu. Obojí je přístupné dětem. Každá paní učitelka má trochu jiný systém, jak si děti knihy půjčují, ale většinou je to velmi volné. V mnoha třídách máme frontální knihovny, kde jsou knihy vystavené tak, aby byly vidět jejich obálky. Já mám knihovničku ve třídě proto, že pracuji s tématem týdne. A vyndavám knihy, které jsou aktuální. 

A jak je to s vaší školní knihovnou? 

To je moc zajímavé. Shodou náhod jsme museli z důvodu nedostatku místa z jedné třídy, ve které byla knihovna, vysunout všechny regály na chodbu. Knihovna se tak dostala do úplně volného prostoru. Tvoří ji tři velké regály na každém patře. Knihovna je otevřena neustále. Děti si tam mohou knihu půjčit, sednout do relaxační zóny a vrátit ji zase do bedny. Do regálů je vrací paní učitelky, abychom mohli knihy zase dobře najít. Knihy máme i v družině. Tam máme hodně komiksů a encyklopedií, ale děti si z družiny mohou dojít i do pater a půjčit si knihy tam. Všude, kde mají děti možnost si odpočinout, tam jsou i knihy. Máme krásný knihovní fond. Je to naprosto perfektní a funguje to velmi dobře. Jediné, na co musíme hodně dbát, je, aby se nám knihy nepoztrácely.

Jak se do vaší knihovničky knihy dostávají?

O základ knižního školního fondu se bohatě stará škola, díky za to. V každém pololetí přibudou kvalitní kousky. Třídní knihovničky se plní různými způsoby. Já v první třídě žádala rodiče, aby nám každé pololetí darovali jednu knihu, kterou už jejich dítě přečetlo. Když mám dvacet dětí ve třídě, nastřádá se za jeden rok čtyřicet knih, se kterými můžeme pracovat. Ostatní paní učitelky mají podobný systém spojený s Vánocemi nebo Dnem dětí. Některé z těch knih pak můžeme zařazovat do školní knihovny, když už je se třídou nepotřebujeme.

Evidujete výpůjčky?

Pokud si dítě půjčí knihu, sedne na relaxační pytel a knihu dočte, může ji vrátit do sběrné bedny. Pokud by si ji chtělo půjčit domů, zaeviduje se. 

Dostupnost knih je pro nás důležitá ještě z jednoho důvodu. Dítě ze třetí třídy si samo do knihovny v Praze nedojede. Je to jiné, když bydlím na pražském sídlišti a mám tam skvělou knihovnu. I kdyby tam dítě mohlo vyjet s rodiči a užít si tak prima odpoledne, spousta rodičů o této možnosti neví nebo ji nevyužívá. 

Podle čeho máte knihy ve školní knihovně seřazené?

Jeden regál tvoří knihy Jsem začínající čtenář. Děti v něm najdou hodně velkoformátových obrázkových knih – velké ilustrace a málo textu. Pak máme část knih pro děti, které jsou už schopné samostatně číst. Máme také knihy o dětech, o zvířatech a pohádky. A poslední kategorie je Jsem pokročilý čtenář, kde jsou textově náročnější knihy. Samostatně ještě najdete komiksy, encyklopedie a poezii. 

U začínajících čtenářů mi přijde důležité, že děti v tomto období chtějí mít knihu poměrně rychle přečtenou. Chtějí zažít příběh od začátku do konce. Myslím, že tomu dobře odpovídají třeba knihy Petra Horáčka. Děti pak mají velikou radost, že přečetly jednu celou knihu za odpoledne nebo za dva dny. A pak jim to začne být málo. Přesouvají se na jiný typ knih a dokáží udržet myšlenku, i když si čtení jedné knihy rozdělují na vícekrát. 

Kdo do vaší knihovny knihy vybírá?

S tím nám moc pomáhá právě Mravenčí chůva (smích). Chodím také ráda na různé blogy, s některými spolupracujete. Spoustu práce totiž děláte za mě. Vnímám, že máte podobný názor na knihy, a věřím vám. Předvýběr je pro mě hodně důležitý. Málokdy se mi stane, že mám na knihu jiný názor. Často také využívám Prečítané léto, kde jsou knihy uspořádané podle témat. Pracuji totiž v integrovaných tematických celcích. Naši knihovnu jsme loni vybavovali podle vaší Ankety nejlepších knih. V naší škole se o vybavení knihovny stará paní hospodářka Lucka. My učitelé a paní ředitelka dáváme pravidelně návrhy na nákup dalších knih. Při výběru sledujeme i děti, co rády čtou. Jsme vesnice, která žije fotbalem, takže u nás frčí Fotbaláci (smích).

Mají děti ve vaší škole povinnou četbu knih?

Máme jen doporučené knihy a vycházíme právě z toho, co máme ve školním fondu. A děláme to tak i v dílnách čtení, aby nedocházelo k tomu, že si dítě řekne: To bych si rád přečetl! Ale jak knihu seženu?

Ve svých hodinách nebo v hodinách, kdy jsem u jiných ročníků, se snažím, aby se děti seznámily s knihami, které v jejich okolí jsou, říkám tomu mazlení s knihami. Na něm ukazuji velké množství knih. Děti je nemusí hned číst, mohou je jen prohlédnout. Jde mi hlavně o to, aby knihy mohly děti zaujmout a děti věděly, kde je najdou. 

Jak podle vás vypadá opravdu dobrá kniha?

Musí mít šmrnc. Musí mít nápad – v textu nebo ve výtvarném zpracování či formátu knihy. Ideálně v obojím. Děti to často velmi rychle odhalí. 

Mohla byste na závěr doporučit tři tituly, které vás zaujaly? 

Protože byl svátek maminek, sáhla jsem nedávno po knize Já nejsem tvoje maminka. Ilustrace jsou kouzelné a ukazují, že čteme někdy hlavně očima.

Protože jsme se s dětmi zabývaly bylinami, četly jsme společně Rostlinopis. Dětem se v něm moc líbilo jedno forenzní téma, kdy jsme zjistili, že pomocí pylu se dá odhalit pachatel. Kniha se také hodí napříč ročníky. Nakonec bych doporučila Kiosek, protože teď nesmírně moc baví moje vlastní děti. K té knize se neustále vrací a pokaždé tam najdou něco jiného. Myslím, že je moc baví jinakost výtvarné stránky.

Autorka:

Barbora Kosinová, učitelka na prvním stupni základní školy. Dlouhodobě pracuje na motivovanosti dětí mateřských škol i dětí mladšího školního věku ke čtení, a to nejen ve školských zařízeních. Zavádí tzv. zážitkové čtení, kde je čas strávený s knihou napínavým dobrodružstvím, kde nechybí pohyb, písničky, nebo tvoření. Do aktivit inspirovaných tématem knížky zapojíme různé smysly, a tím podpoříme verbální i smyslovou složku a docílíme lepšího porozumění čteného.

Tento článek je součástí obsahu Online magazínu o knihách pro děti! Pořiďte si předplatné a získejte tak přístup ke všem recenzím, rozhovorům, metodickým listům, podcastům a dalším článkům, které vám pomohou vyznat se ve světě současné literatury pro děti!