S učitelkou třetí třídy Bárou Kosinovou o tom, co způsobilo vystěhování školní knihovny na chodby, i o tom, proč se věnuje zážitkovému čtení
Báro, jaký byl začátek Vaší profesní cesty?
Vystudovala jsem speciální pedagogiku a lingvistiku znakových jazyků. Po škole jsem se věnovala výuce češtiny pro neslyšící. Zajímala jsem se u nich hodně o motivaci ke čtení. Právě při tomto hledání, co by neslyšícím dětem mohlo v začátcích čtení pomoci, mi došlo, jak moc důležitou úlohu hraje jejich motivace. Učení jde lépe, když se to chceme naučit my sami. U neslyšících velkou roli hrály knížky, které je zaujaly. Vzhledem k tomu, že je pro ně čeština cizí jazyk, hledali jsme takové knihy i takový přístup, který by je oslovil, a ta motivace byla ještě větší. Čtení je pro ně hodně těžké a náročné.
Učila jste jen malé děti?
Prošla jsem si různými stupni – od malých dětí na základní škole přes studenty na Filosofické fakultě. Těm jsem ukazovala, jak vyučovat neslyšící děti pomocí metod aktivního učení.
Kdy jste se dostala na klasickou základní školu?
Před mateřskou dovolenou. Opustila jsem speciální školství, potřebovala jsem změnu. Dostala jsem se na skvělou malou rodinnou školu na Šeberově, která podporovala děti v jejich vlastní aktivitě a která hodně akcentovala individualitu žáka. Ta mi dala hodně impulsů k tomu, jak hezky a dobře se dá učit.
Pak jsme se ale přestěhovali a já se dostala do běžné základní školy v Hovorčovicích. Je to škola, která je vybudovaná nově. Je teprve pět let stará a má kolem tří set žáků. Vedení se snaží, aby ve třídách i celé škole vládlo dobré klima a žáci byli spokojení, dbá na blaho pedagogů a chce, aby dělali to, co je baví a co je zajímá. A přenášeli to na žáky.
