Džojo, kterému je jedenáct a čtvrt, žije se svou mámou a tátou v Praze. Sedí v lavici s dívkou, které přezdívá Umělá inteligence. Má nejlepšího kamaráda, se kterým ho spojuje mnoho zájmů, nejvíce basketbal. Džojo miluje malování a o své budoucnosti malíře má zcela jasno. Ocitá se na prahu dospívání a sám na sobě pozoruje, jak je v jednom okamžiku puberta vzdáleným stavem, zatímco v druhém je v ní až po uši. V knize je vypravěčem právě on, a my tak díky němu můžeme sledovat, jak vidí a prožívá okolí i sebe sama. Ivě Procházkové se podařilo vykreslit mimořádně sympatického hlavního hrdinu, jehož rodinné zázemí sice není bezchybné, ale je ideální v tom smyslu, že je zcela milující – a to i přesto, že matčina i babiččina minulost byla velmi složitá. Jazyk knihy je přizpůsobený vypravěči – mluví nespisovně, používá slangové výrazy dnešních teenagerů, což je jedním z mnoha aspektů, díky nimž může být kniha přístupná čtenářstvu. Ačkoliv se Džojovi stane poměrně dost nepříjemných událostí, staví se k nim podle svého jména, které v esperantu znamená radost. Příběh o dospívání, první lásce, rodině i snech je vhodný pro všechny zdatnější čtenáře a čtenářky od druhé poloviny prvního stupně. Hodí se ale i pro společné čtení v rodinách, kde je zvykem si o všem povídat.

Text: Iva Procházková
Ilustrace: Barbora Kyšková
Nakladatelství: Albatros
Rok vydání: 2025
Počet stran: 224

Ocenění: Nominace na Magnesii Literu