Chtěl bych, aby moje knížky v dětech probudily chuť ponořit se do přírody. Všechno ostatní se už vyvrbí samo, říká zpovídaný Peter Wohlleben.

Do psaní knih se pustil spíše z donucení. Žádný úspěch nečekal. Prostě jen sepsal esenci toho, co vypráví tisícům malých i velkých návštěvníků lesního revíru v Eifelské krajině posledních třicet let. Nad tajemným světem lesa žasne každý den. Fascinují ho učící se buky, schopnosti rostlin, které poznají svoje příbuzné a předky, aniž by měly oči. S Českem ho nepojí jen tisíce prodaných knížek a fanoušků wohllebenovské úcty k lesu, ale také jeho vlastní kořeny sahající až do Krkonoš. 

Po dvaceti letech práce u zemské lesní správy jste vyměnil úřad za místo správce lesa kolem obce Hümmel v regionu Eifel (Porýní-Vestfálsko) a pustil se do praktické ochrany lesa a obnovy přirozeného hospodaření. To je sám o sobě zajímavý životní zvrat. Pak jste ale poslal do světa několik knih, díky kterým vás v médiích nazývají nejznámějším lesníkem Německa. To je vcelku dynamická kariérní cesta. Jak se to celé přihodilo?

Určitě jsem to neplánoval. Kdybych si to takhle naplánoval, tak by to dost pravděpodobně vůbec nevyšlo. Knihy vzešly z komentovaných prohlídek lesa. Já jsem nic sepisovat nechtěl. Jenže lidé se víc a víc ptali, kde si k tomu, co jim říkám, můžou něco víc přečíst. A moje žena mě roky popostrkovala: „Člověče, tak to sepiš“ a já: „Ne, do toho se mi fakt nechce.“ Ale pak jsem to přece jen sepsal. Tím se mnohé změnilo. Já jsem jako malý kluk vůbec nechtěl být lesníkem. Toužil jsem se stát ochráncem přírody. A to je přesně to, co teď můžu dělat mnohem víc než dřív. Zasazovat se o pomoc lesům, které je třeba zachovat. Pomáhat jiným lidem, kteří se o to pokouší. Právě teď před naším rozhovorem jsem domluvil s jedním majitelem lesa v Brazílii, který se snaží chránit pobřežní pás lesů mimo jiné tím, že tam pěstuje kakao. Najednou mám spoustu kontaktů zajímavých nejen pro ochranu lesů. Navíc já sám toho spoustu zažívám. Třeba to, že si teď s Vámi můžu povídat pro časopis o dětské literatuře. 

„Moje knížky nejsou nic jiného než sepsané komentované prohlídky lesem. Vyprávím je tak, jak vyprávím návštěvníkům u mě v lese.“

Opravdu jste se psaní tak bránil? Vaše knížky si svoje čtenáře získávají mimo jiné tím, jak o lese vyprávíte. Poetickým, obrazným a hravým jazykem, který je opřený o výzkumy, ale srozumitelný širokému spektru čtenářů. Objevil jste v sobě při psaní skrytý talent, nebo to jsou roky vydřeného řemesla?

To je dobrá otázka. Považuju se za empatického člověka, a to dost pomáhá, když pracujete s publikem. Na začátku svých lesních prohlídek jsem určitě vyprávěl jinak než dnes. A to pak vidíte – nudí je to? Rozumí tomu? Baví se mezi sebou, místo aby mi naslouchali? Pro vypravěče je pochopitelně nejhorším trestem, když ho nikdo neposlouchá. Za třicet let provádění lesem jsem se to ale prostě naučil. Moje knížky tedy vnímejte jako sepsané komentované prohlídky lesem. Já ve svých knihách opravdu mluvím skoro jedna ku jedné – prostě tak, jak vyprávím návštěvníkům u mě v lese. To v textech knih poznáte mimo jiné tak, že čtenáře oslovují napřímo. Nerad píšu o tom, že „člověk může něco vidět“, raději přímo říkám: „Když vejdete do lesa, uvidíte to a to.“ A přesně tak mluvím s lidmi naživo. 

Nepsal jsem s myšlenkou na úspěch. Bylo mi to jedno. Řekl jsem si, buď to umím, nebo ne, a to posoudí čtenáři a čtenářky. Nebyla by to žádná tragédie, kdyby to neklaplo. To, že se knížky líbí, je ale samozřejmě lepší. 

Mluvíte o komentovaných lesních prohlídkách, jako by to byla běžná náplň německého lesníka. Je to tak?

Řekl bych, že hodně lesníků takové prohlídky dělá, ale určitě ne tak intenzivně jako já a rozhodně ne takovým stylem jako já. Vždycky jsem věděl, že nechci lidem vyprávět, jak se kácí stromy a co se z nich dá všechno vyrobit. Existují přece úžasné výzkumy o lese, to je mnohem zajímavější. Jak spolu stromy komunikují. Jak vypadá stromová rodina. Stylem, jakým vedu prohlídky já, to myslím dělá málokdo. Dlouho jsem také spolupracoval s nedalekou spolkovou školou, kde jsme vytvořili program, který provázel děti celým cyklem studia a les jim jako téma zprostředkoval. Cílem nebylo, aby uměly přesně říct, jak vypadá dub nebo buk, ale co dělají stromy, jak v nich žijí zvířata, komu les patří. Ale taky co můžou dělat, když se jim nelíbí, co se v lesním hospodaření děje. Podobné prohlídky děláme v naší lesní akademii dodnes, samozřejmě nejen pro děti, ale i pro dospělé. 

Třicet let lesních prohlídek, to už je pořádná doba. Dozvídáte se od lidí, kteří s vámi zažili les jinak, o tom, jaký vliv to na ně mělo? Dostanou se k Vám reakce třeba s odstupem deseti, dvaceti let? 

Dostávají. Jednak od dětí z okolí, protože ze začátku jsem prováděl hlavně děti z okolních škol. Ty člověku bezprostředně po prohlídce řeknou, jak je to zaujalo. Ale ozývají se taky dospělí, se kterými jsem byl v lese před deseti, dvaceti lety. Jsou vděční hlavně za to, že si přírodu umí mnohem víc užít, víc si z lesa odnesou. Na výletě v lese teď mnohem víc zažívají, místo toho, aby se jen prošli na čerstvém vzduchu a vrátili se domů. 

Vaše první knížky byly určené právě dospělým. Jak přišly na svět dětské knížky Slyšíš, jak mluví stromyVíš, kde bydlí zvířata?

Ony ty dospělácké a dětské knihy nejsou navzájem tak odlišné. Tím, že jsem vždycky prováděl i školáky, ponoukali mě mnozí, ať své povídání sepíšu v dětské verzi. Jazyk mých knížek pro dospělé není nikterak složitý. I tyhle knížky čtou už jedenácti- nebo dvanáctiletí čtenáři. A tak to má být. V literatuře pro dospělé existují „vševěkovky“ – čtu je rád, protože jejich jazyk je prostě uvolněnější. Nejlepší příklad je Harry Potter, který není původně psán pro dospělé a přesto k dospělým promlouvá, možná ho čtou dospělí ještě víc než děti.  Ty hranice mezi dětským a dospěláckým čtenářem jsou pružné. Já jsem ovšem měl opačný problém. Zvládnu vůbec trefit takovou notu, aby mi děti rozuměly? Moje vlastní jsou už dospělé a vnuci zase příliš malí. A ono to jde. Koneckonců mluvím s dětmi na prohlídkách tak nějak civilně, on ani žádný zvláštní dětský jazyk není potřeba. Vynechám komplikovaná slova, ale řeč jako takovou přece není potřeba bůhvíjak zjednodušovat. Rozhodně ne příliš, to bychom juniory podceňovali. 

„Dostávají se ke mně zprávy, že moje audioknížky poslouchají celé rodiny na cestách v autě. Že i dospělí žasnou, co všechno o lese, stromech a zvířatech nevěděli.“

Na zadních deskách Vašich dětských knih píšete „Věnováno všem dětem od 6 let a zvídavým lidem“. A když do knížek člověk nahlédne, pochopí rychle proč. Ony jsou tak nějak určeny pro celé rodiny, nejen pro děti samotné. Jako by je knihy lákaly prožívat les společně. Byl to Váš záměr? 

To je přesně ta linka, která se všemi dětskými knihami prolíná. Jsou v nich náročnější věci, které šestiletí ještě nepochopí, a naopak některá cvičení nebo úkoly jsou pro dvanáctileté příliš snadné. Nejlépe fungují, když je prožívají rodiče s dětmi společně. V němčině už jsou ony zmiňované dvě knížky dostupné jako audioknihy. Dostávám moc hezké zprávy o tom, že je celé rodiny poslouchají v autě. Že to nikoho z nich nenudí. Že i dospělí žasnou, co všechno o lese, stromech a zvířatech nevěděli. A to je krásný kompliment. 

Dětské prohlídky Vás dovedly k sepsání dětských knih. Zapojily se děti, které provádíte, nějakým způsobem jako spoluautoři? 

Jako spoluautoři úplně ne. Ale jako fotografové ano. Často s dětmi na prohlídkách ověřujeme, jestli experimenty, které do knihy chceme dát, lze provést. Jestli je snadné je jen tak zopakovat. Zkoušíme to, děti fotí a některé fotky se dostanou až do knížky. Děti, které se na takových ověřováních podílely, v předmluvě knížek uvádím. Inspirují mě taky otázkami a často mi umožní uvědomit si, aha, tohle je zvláště zajímá nebo tohle si dokážou jen stěží představit. To všechno jsem do knížek zapracoval. 

Vaše knížky jsou prošpikované různými úkoly, metaforami a cvičeními, ale taky zajímavostmi a věcnými informacemi o lese a životě v něm. Stačí pro to desítky let zkušeností se správcovstvím lesa, nebo máte svoje zdroje, ze kterých doplňujete vědomosti a zajímavosti?

Mými zdroji jsou bezesporu vědecké studie a výzkumy. U knih pro dospělé je to ještě zásadnější. Každá nová kniha, kterou píšu, je pro mě, jako bych nastoupil na studium nového oboru. Teď jsem dokončil rukopis nové knížky, která vyjde v létě, a při přípravě jsem prošel stovky takových studií. Jedna z nich, která mě fascinovala, říká, že rostliny opticky rozeznávají svoje příbuzné. Nejen to, jestli je to stejný druh, ale taky, jestli jsou spříznění. Využívají pro to určité vlnové délky červeného světla. To je přesně ten příklad, kdy už by to bylo pro děti příliš komplikované. Nebo další poznatek – tisícileté duby si pamatují svůj španělský původ, který sahá před období poslední doby ledové.Na stávající suchá léta reagují tak, že vytvářejí nové formy listů, které se jinak vyskytují pouze v Pyrenejích. Ony si pamatují svůj rodinný původ, a samy se ozdravily. Nějakou dobu se jim dařilo špatně, ale přenastavily se na jiné listoví a už zase prospívají. Když se tyhle „suché“ poznatky z výzkumů zabalí do srozumitelného jazyka, já sám zas a znovu žasnu nad tím, že je to vůbec možné.

Na srozumitelnosti jazyka Vám v knížkách hodně záleží. Setkáváte se ale někdy také s kritikou toho, že jste příliš popularizující, líbivý a zjednodušující? 

Ano, s takovou kritikou se potkávám a přichází především z lesnických kruhů. Když stromy líčíte jako příliš sympatické, tak se najednou mění pohled na jejich kácení. Kritiku slýchám i od vědců z oblasti lesnictví. Nutno podotknout, že většina výzkumníků v oboru má přímé profesní vazby na lesnický průmysl. Pak je jasné, že někteří z nich mě doslova nenávidí. Naopak mezi biology a v jiných vědeckých kruzích mám spoustu podporovatelů. Společnost je v současnosti formovaná představou, že příroda funguje jako stroj, a emoční vztah k ní je spíš v pozadí. Snahy  posílit vztah s přírodou tady byly už před sto, sto padesáti lety, což dokládá třeba přístup Alexandra von Humboldta nebo Charlese Darwina. Od té doby jsme se vůči přírodě zatvrdili, a netýká se to jen lesů. Absolutním vrcholem našeho emočního zatvrzení byla třeba představa, že kojenci nevnímají bolest, což v Německu vedlo k tomu, že se až do 70. let miminka operovala bez anestezie. To je přece naprosto neuvěřitelné. Bohužel tenhle přístup stále doznívá. Pokud ovšem někomu nevyhovuje přístupný jazyk mých knížek, doporučuju mu začíst se do příloh, kde jsou všechny vědecké zdroje a studie, ze kterých vycházím, uvedené. Otázka je, jestli si s tím takoví kritici dají práci, protože ponořit se do toho a tou vědeckou částí se pročíst vyžaduje dost energie. Většinu studií ponechávám v angličtině, ale kdo má opravdu zájem, najde je tam. 

„Stromy se učí a mě fascinuje, že to s nimi můžu prožívat. Některé stromy panikaří, jiné mají svérázný přístup. A to je pro mě dobrodružství.“

Vzhledem k tomu, co už o lese všechno víte, překvapí Vás ještě něco třeba u vás v lese, který máte na starosti? 

Les mě překvapuje neustále. Například bukový les v mém revíru. Během posledního léta ztratily buky, hlavně ty na severním svahu, většinu svých listů. Severní svah je více ve stínu, je tam chládek a větší vlhko. Buky na jižním svahu suché léto zvládly mnohem lépe. Mně tak došlo, že buky na severní straně se s tím suchem ještě nenaučily zacházet. Sice je to stejná populace, ale sucho neznaly. Nyní, po třech suchých létech, se půda tak vysušila, že se jich to poprvé dotklo. Právě to je situace, ve které můžete přihlížet tomu, jak se stromy učí. Jsem si jistý, že tento rok na tom budou líp. Doteď prostě spotřebovávaly příliš mnoho vody, nyní se budou muset přenastavit. A my je u toho můžeme pozorovat. Různé stromy volí různé strategie, jak se k tomu postaví. Zpočátku jsem se vylekal, protože stromy během tří dnů přišly o většinu listů, a já si říkal, že je s nimi amen. Ale pak mi došlo, kdepak, ony se učí. Bylo to pro mě obrovské překvapení, že těm stromům tak dlouho trvalo, než se jich klimatická změna opravdu dotkla a musely se přizpůsobit. Vypadá to dramaticky, klimatická změna není nic pozitivního, ale stromy se přizpůsobí. Některé stromy panikaří, jiné mají svérázný přístup. Pro mě je to dobrodružství.

Zdá se, že máte k lesu opravdu hluboký vztah. Vytvořil jste si nějaké rituály spojené s časem stráveným v lese? 

Pokud se tomu tak dá říkat, tak můj rituál spočívá v tom, že se snažím upozadit v hlavě vědecký přístup k lesu. Snažím se užívat si les jako celek. Se tím vším, co o lese vím, to není úplně snadné, protože mě to nutí neustále pozorovat, jestli se tam či onde daří dobře a co se děje. To je něco, co doporučuju i ostatním. Nekoukat jen pořád na to, jaké další aktivity podniknu, ale dopřát si čas a užívat si, co se v lese děje. A pokaždé když objevím něco, co není tak příjemné, třeba že někde někdo něco pořezal, snažím se připomínat si znovu a znovu, že je potřeba vychutnávat si to krásné. Ale občas si to sám sobě musím zopakovat. 

Co když s tím má někdo problém – vypnout myšlení a les si užít? 

Dobré je zaměřit se na to, jak to v lese voní. Většina lidí se podívá kolem, hledá cestu, kudy půjde. Zkuste se zaměřit na to, co cítíte. Nebo až za pár týdnů vyraší první lístky, zkuste ochutnat, jak chutná list dubu, buku nebo břízy. Lesy jsou jich plné, ale většina z nás neví, jak chutnají. A přitom jsou tak zdravé. Vychutnávat les všemi smysly, nejen zrakem. Uvědomovat si jemné změny větru na kůži. Když jsem někde na mýtině nebo na cestě a zanořím se hlouběji do lesa, jestli cítím, jak se mění klima. Že najednou vnímám větší chlad. Není to jen tím, že jsem najednou ve stínu, je tam i větší vlhko. Něco takového můžu zažít jen, když do sebe les pustím všemi smysly.

To, že les vnímáte sám všemi smysly, sledují tisíce fanoušků na videoblogu, který pravidelně zveřejňujete na sociálních sítích. Jak se z Vás stal videoblogger? 

Letitou praxí a zvykem, jako se vším. Já jsem odjakživa dělal věci jinak, a právě proto jsem měl v lese od konce 90. let nesčetněkrát různé televizní štáby. Když tyto věci děláte po tolikáté, už vás to prostě nerozruší. Na počátku, když jsem začal namlouvat krátká videa na telefon, bývalo to trochu zvláštní, ale když to děláte každý den, stane se s toho běžný návyk. Když jdu ráno obstarat koně, přemýšlím, co bych mohl natočit, a pak k tomu krátce něco řeknu. Nemusí to vždycky být něco zásadního a napínavého, já taky nebloguji každý den. Některé fanoušky to zajímá, jiné míň. Mnozí si na moje příspěvky zvykli a čekají třeba už jen na to „dobré ráno“, které jim na začátku každého videa popřeji. Dělám to pocitově, bez bůhví jakého přemýšlení o tom, jaký dopad to bude mít. 

V roce 2016 jste založil Lesní akademii. Co Vás k tomu vedlo a čemu se v ní věnujete?

K sepsání knih mě motivovala moje žena, lesní akademie byla synův nápad. Naše knihy měly velký úspěch a já přemýšlel, jak naložit s finančními prostředky, které nám onen úspěch přinesl. Tehdy syn přišel s konceptem lesní akademie. Dnes ji taky vede. Já jsem ustoupil do pozadí, dělám kurzy a přispívám, považuji ale za správné mu do toho nemluvit. Díky akademii máme možnost oslovit ještě víc lidí, je to platforma pro fanoušky, vědce, je to platforma pro vzdělávání dětí, dospívajících, ale taky majitelů lesů. Právě dnes jsme nahrávali podcast o udržitelném hospodaření v brazilských lesích. Uvidíme, kam nás to ještě zavede.

Z regionu Eifel do Brazílie, to už je pěkný mezinárodní přesah. Máte i jiné přeshraniční aktivity? 

Ve spolupráci s jedním vědcem a časopisem GEO sestavujeme studijní program udržitelného lesního hospodářství, protože momentálně existují jen konzervativní studijní programy, které se opírají o plantáže, strojní těžbu, chemii. My ale věříme, že pro udržitelné hospodaření potřebujeme jiné přemýšlení. Už máme sponzory, za dva roky by program měl spatřit světlo světa. V létě proběhne online Lesní summit s experty a expertkami z celého světa. Výčet aktivit je čím dál pestřejší, snažíme se například být aktivnější i politicky. 

Co dnes ještě zbylo z Petera –⁠ lesníka a kolik ve vašem životě zabírá Peter – spisovatel a celebrita?

Aktivity věnované ochraně přírody tvoří velkou část mé práce. Snažíme se v Německu posunout řadu věcí i politicky, například s ohledem na chráněná území. Nejvyšší soud již dvakrát vyhlásil, že v popředí zájmu veřejných lesníků nesmí být produkce dřeva, ale ochrana lesů. To, že se toho většina lesníků nedrží, je jiná věc. Já svou prací podstatu toto prohlášení naplňuji, a tím pádem můžu říct, že svou prací naplňuji podstatu lesnického zákona mnohem víc než kdy předtím. Médiím jsem se věnoval vždycky, ale je pravda, že teď víc. Nevnímám to ale jako bůhvíjak tvrdou práci, jsou to většinou velmi smysluplné a zajímavé rozhovory, a to mě baví. 

Krom knih o stromech, lese a zvířatech pro děti a dospělé jste spolu s ženou sepsali zkušenosti se samozásobitelstvím pod názvem Jak se žije u Wohllebenů. Kniha je plná praktických návodů, jak si obstarat vlastní potraviny, zároveň ale dokazuje, jak obrovské množství práce za tím je. Stalo se vám někdy, že jste toho měli plné zuby a chtěli toho nechat?

Když byly děti malinké, začali jsme s jedním záhonem o osmi metrech čtverečních. Pak přibyl další a další, a pak slepice a kozy. Prostě to tak nějak přirozeně narůstalo. A s tím i námaha. V současnosti jsme přešli k vegetariánskému způsobu života, protože jsme přesvědčeni, že když chce člověk jíst maso, měl by je být schopen taky sám zabít. A to už nám moc nesedí, takže to neděláme. Nejíme ale ani kupované maso. Takže tuto část knížky o samozásobitelství už u nás nepraktikujeme. Máme už jen dvě kozy, které u nás dožijí. 

Zahradničení uzpůsobujeme i tomu, jakým směrem se vyvíjí náš život. Když jsem byl hodně na cestách, záhonů ubylo. Pořád nás to těší, ale nejsme žádní fanatici. V současnosti se samozásobíme tak z 10-15 % a denně tomu věnujeme hodinu a půl práce. Všechny, kdo se na cestu samozásobení vydají, by to mělo bavit. Jakmile Vás to začne svazovat a obtěžovat, nechte toho. Žijeme v 21. století a naštěstí si už všichni do jednoho vlastní potraviny obstarávat nemusíme. To bychom se vrátili do nepříliš slunné doby před třemi sty lety, a po tom snad nikdo z nás netouží. 

Když se podíváte na všechny svoje knihy, mají něco společného? Je v nich skrytý nějaký vzkaz, který chcete poslat do světa? 

Můj vzkaz zní: „Knihy tady nejsou od toho, abyste se z nich učili nazpaměť. Jsou to příručky k prožívání dobrodružství v přírodě a s přírodou.“ A myslím to vážně. Nejde mi o to, aby děti uměly po přečtení knih vyjmenovat spoustu faktů nazpaměť. Ale aby získaly cit pro přírodu, aby je čas strávený v lese bavil, a pokaždé, když vyjdou ven, dokázaly objevit něco nového. Chtěl bych, aby moje knížky v dětech probudily chuť ponořit se do přírody. Všechno ostatní se už vyvrbí samo.

Peter Wohlleben (1964) vystudoval lesnictví a po 20 letech úřednické práce na zemské lesní správě změnil působiště a stal se správcem lesa v okolí obce Hümmel v německém regionu Eifel. Po dobu 30 let usiluje o návrat lesů k udržitelnému hospodaření s respektem k provázanosti složitého ekosystému lesa. Věnuje se ochraně přírody a v rámci aktivit Lesní akademie se zapojuje do celé řady iniciativ směřujících k ochraně lesů v Německu i zahraničí. Je autorem bestsellerů týkajících se lesa a ochrany přírody Tajný život stromů, Citový život zvířat a dětských knih Slyšíš, jak mluví stromyVíš, kde bydlí zvířata. V roce 2019 mu byla udělena Bavorská státní medaile za zásluhy při ochraně životního prostředí, a to za jeho citlivé a nekonvenční zprostředkovávání vědeckých poznatků.

Pokud byste si knihy Petera Wohllebena rádi pořídili, najdete je v nabídce nakladatelství KAZDA.

Štítky: Stromy, Ekologie a diverzitaOsobnosti, Příroda

Autorka: Beáta Holá (1982) je psycholožka a designérka. Pod vlajkou brněnského byznys designového studia Court of Moravia pomáhá firmám s transformacemi týkajícími se lidí a jejich potenciálu. Ve volném čase sbírá byliny a zpracovává je do léčivých směsí, tinktur a mastí. Věří v posvátnost Matky přírody, jejíž jsme součástí a kterou je třeba ctít a nejen využívat. Nadchly ji knihy Petera Wohllebena Tajný život stromů, Přírodě na stopě a Doma u Wohllebenů. Miluje cizí jazyky a plynule šprechtí.

Pořiďte si předplatné a čtěte podobné články každý týden