Luna vyje na měsíc očima jedenáctileté Amálky

Kniha o terapeutické fence Luně, která pomáhá skupince dětí

Kniha Luna vyje na měsíc je místy hodně dobrodružná, ale také dost vtipná knížka. Vlastně je to ale hlavně knížka o emocích, které jsou v ní zajímavě popsané. Celý příběh vypráví fenka Luna, která doprovází „své děti“ ze skupinové terapie, když se rozhodnou na vlastní pěst jít hledat jednoho z nich. Cesta je dlouhá, trvá vlastně skoro celou knihu. Luna popisuje různé emoce, které děti prožívají. Třeba takhle:

Překvapení je, jako vdechnout pepř.

Nervozita je, jako když vám v břiše poskakují slizké žáby.

Být drzá, to je, jako když se tváříte, že jste ten větší pes, i když ve skutečnosti nejste.

Odvaha je, jako když chcete říct ne, ale řeknete ano.

Děti jsou čtyři a Luna je přirovnává k „věcem‘‘:

Beatris: uzel

Amélie: stín

Caleb: vodopád

Hector: kámen

Kdybych já měla popsat Lunu, popsala bych ji slovem povinnost nebo věrnost, protože i když je to někdy náročné a třeba i slyší svojí cvičitelku, stejně zůstává věrná svým povinnostem vůči dětem na terapii. A přitom by někdy stačilo jedno štěknutí a všechno by bylo jinak. A v sázce je hodně…

Knížku mi doporučili z Mravenčí chůvy, protože mám ráda příběhy o psech, a trefily se. Doporučila bych ji klukům i holkám asi od 10 let nebo ji můžete číst společně s rodiči. Moje oblíbená postava byla samozřejmě Luna, ale také Beatris, Amélie a kocour, který se jim občas pletl do cesty a vtipně děj komentoval.