S básníkem, spisovatelem a překladatelem Petrem Borkovcem o tom, jak se od vášně pro střevlíky dostal k psaní poezie pro děti, i o tom, jestli je podle něj mezi ní a tou pro dospělé nějaká hranice
Petře, kdy jste začal číst poezii?
V šestnácti, sedmnácti. Z rodiny to nešlo. Pomohla mi moje profesorka češtiny, která mi půjčovala špatně dostupné básnické sbírky (Diviše, Šiktance, Wernische, Šotolu třeba) a vůbec se starala o moje básnické vzdělání. Nikdy jí nemohu vrátit, co pro mě udělala. Měl jsem také doma antologii ruského akméismu Ústa slunce, kde jsem si některé básně bůhvíproč oblíbil (dodnes si pamatuju, že se mi líbil verš o tom, že „nach buší do rolet“ – to je básník Georgij Ivanov). A víte, kdo mi tu antologii dal? Moje paní učitelka z prvního stupně, která k nám občas chodila na návštěvu (na prvním stupni mi zemřel otčím a ona velice soucítila s mou matkou). A ještě: přinesl jsem si tehdy domů ze sběru štos Listů Klubu přátel poezie ze 60. let, nakladatelského časopisu, který doprovázel tu známou edici. To bylo skvělé čtení, kterému jsem úplně propadl.
